Vzduchotechnika v bezmála vyprodané vysočanské kyslíkové aréně si v ten parný červencový večer pořádně mákla. Stejně ji krátce před půlnocí opouštěly tisíce potem smáčených lidí, mířících do města plného hromů a blesků. Ale o co zlověstnější byla pražská noc, o to laskavější byly předchozí dvě a půl hodiny.

Ne že by bylo všechno v top kvalitě: zvuk uprostřed plochy by se s přivřením obou očí snad dal označit jako dobrý (a nechtěl bych být až nahoře vzadu pod stropem) a vystoupení předskokanů X bylo, při vší úctě k těmto osobním hrdinům Pearl Jam, poněkud nudné. O vzruch se postaral Eddie, jenž si s X střihl jednu píseň - konec dobrý, všechno dobré.

Pearl Jam na pódium nastoupili krátce před půl desátou. Tradičně bez nějakých extravagancí, ale s efektním pozadím, kdy z hradby obrázkových repráků šikovným nasvícením vystupovaly iniciály PJ. Další dobrou tradicí party ze Seattlu je neokázalost, civilnost, uvěřitelnost a poctivost, s jakou se prezentují. Báječně sehraná kapela a skvěle naladěný Eddie s nepostradatelnou lahví vína mají ten dar dostat lidi do euforie, vystřelit je do výšin, přejet smirkovým papírem, nakopnout, ale taky je něžně pohladit, třeba jako v krásné "Just Breathe", kterou nedávno tak hezky přezpíval Willie Nelson. A hlavně všechny lidi v hale nějakým úžasným neviditelným předivem propojit.

Největší úspěch měly u posluchačů skladby z devadesátých let ("Corduroy" a "Even Flow" hned za sebou, tak to bylo něco) a přece jen, ne všichni fanoušci se chytali na novější písně, takže v těchto chvílích trochu padal řemen. Osobně mi to vůbec nevadí, vždyť Pearl Jam mají na každém koncertě úplně jiný setlist (a v ten večer se mi třeba nejvíc líbilo spojení "Wasted Reprise" - neodolatelné Boomovy hammondky - "Life Wasted") a rád si poslechnu živě i méně známé věci, které vůbec nejsou hity.

Eddie řekl, že mu strop haly připomíná obrovské boží oko. To se shora dívalo na další ilustraci již zmíněného spojení bez hranic: množství vlajek z celého světa, co se v hale houpalo, nechyběla třeba Kanada a Brazílie (držitelé španělské vlajky museli být po den starém triumfu na fotbalovém Euru v absolutním transu). Každý že čtyř českých koncertů Pearl Jam byl vždy svátkem souznění. Je to spojení duší. Při pohledu na rozbouřené tribuny a obklopen zpívajícím davem se člověk zhusta neubrání pocitům intenzivního štěstí a radosti, jak tomu bylo u písní "Given To Fly" nebo "Alive".

P. S.: Plakát pražského koncertu je skvělý (však se taky prodával za sedm set korun), ale ta Czechoslovakia na něm, ajajaj... Trochu faux pas. Podobnou neznalost mapy projevili v Lidovkách, kde opakovaně psali o tom, že Pearl Jam hrají od svého vzniku v nezměněném složení. Kolik že tam působilo bubeníků?