Fioně Apple je třicet čtyři. Letos vydává po sedmileté pauze svou čtvrtou desku. Vzhledem k tomu, že všechny tři předchozí si vysloužily ovace, pochopení a uznání, se vlastně ani nedalo čekat, že by přestřelila a představila světu nějaký zahoditelný břid. Nezklamala.
Pokud jste si tehdy, před lety, zamilovali Fioninu desku "Extraordinary Machine", nebudete jejím novým počinem zklamáni. Ta slečna, která v devatenácti dostala Grammy, to, co dělá, fakt umí. A to nejlepší na tom je, že se zjevně s ničím nepáře, je to suverénka, která si vás získá od první sekundy. Těžko říct, čím. Asi tím specifickým hlasovým projevem, který tak
nenápadně imituje
Lana Del Rey, anebo tím, jak se do toho umí opřít, protože vlastně dělá to, co umí... ne, já fakt nevím, jak začít. Pointou je, že si to
Fiona Apple opět dala.
Nahrávka, jejíž celý název zní "The Idler Wheel Is Wiser Than The Driver Of The Screw And Whipping Cords Will Serve You More Than Ropes Will Ever Do", vám nezabere moc času, protože trvá standardních čtyřicet minut. Pokud vás poslech bude bavit napoprvé, nejspíše vám posléze hodně času
zabere, protože podlehnete. Budete ji protáčet stále dokola a budete si uvědomovat, jak kouzelná svou
jednoduchostí je. Zjistíte, že těch deset songů není vůbec málo a že tohle je album, na kterém nic nepřebývá a ani nechybí. A že vás bude bavit! Fiona se odebrala do více alternativně-folkovějších vod a uhrane vás svou naléhavostí i útočností. Ona nikdy nebyla
princezna, ona je prostě
držka, která je teď sice starší, otrkanější, i přesto se ale ještě stále umí prezentovat nevyzpytatelně, možná až dětinsky, čímž těm svým
písničkám vráží úplně další rozměr.
Chce prostě na chvilku pokoj ("Jonathan"), umí se litovat a přitom být
poeticky jízlivá (
"I ran out of white dove feathers / To soak up the hot piss that comes through your mouth / Every time you address me" v "Regret"), dokonce si i fantaskně postěžuje ("Every Single Night"), a co teprve ta vyjetá zaříkávačka na konci (
"If I'm butter then / He's a hot knife / He makes my heart a cinemascope screen / Showing a dancing bird of paradise / ... / I'm a hot knife / He's a pat of butter / If I get a chance / I’m gonna show him that / He’s never gonna need another"). Výborné zboží.
Apple vás zve koloritem hudebních bizarností, ve kterém je podstatně méně té
klasické Fiony s piánem, do možná jen toho, co se jí dennodenně děje v hlavě. Ty postřehy a metafory by v kontextu vztahů a všech těch každodenností, které se týkají nás všech, mohly vyznít jen prachobyčejně hořce a skepticky (a že takových už bylo). Nahořkleji album sice zní, na druhou stranu je ale velice patrné, že Fiona má ty niterné věci, do kterých babrá, pořádně srovnané, nepotřebuje se jen vykecat a posluchačům pomáhat tím, že si něco sama v sobě vyřeší. Sobě si.
Po produkční i té doprovodné stránce se na nové desce nepodílel
Jon Brion (ačkoliv jim to spolu
ještě stále dost jde a zní), vyměněn byl za multiinstrumentalistu Charleyho Draytona, který album svými umy
dokreslil ve velkém. Fiona uznává, že
"ty problbnuté roky ve studiu byly velice přínosné a pomohlo jí necítit tlak podobný tomu, když má 'odevzdat domácí úkol', ve vydavatelství nikdo nevěděl, že její deska už vzniká, a tak jí nikdo nečuměl přes rameno" a je super, že to z té nahrávky jde cítit.
Tato deska je jednou z těch, které vám prostě jen tak z ničeho nic přistanou v ksichtě a sedí, anebo holt vůbec ne. Mně to sedlo. Ta
skromná, melodramatická a neuhlazená niterně-intimní rovina, do které vás "The Idler Wheel..." vtáhne, je moc fajn. Město, kudy chodíte, vypadá hned jinak, a co na tom, že práce stojí, protože se za těch tónů občas zahledíte do prázdna, zamyslíte a uchechtnete. Jako každý jiný
freak.