Němečtí Oomph! přicházejí na albu "Ego" se svou verzí hudby, kterou se v současnosti nejvíce proslavili Rammstein. Tedy kytarové riffy na podkladu elektroniky, v případě Oomph! částečně i s anglickým vokálem. Snaha o odlišnosti sice je, ale skupině se příliš nedaří být originální.
6/10
Oomph! - Ego
Skladby: Ego, Supernova, Willst Du Frei Sein, Drop The Lie, Bitter, Transformation, Atem, Serotonin, Swallow, Viel Zu Tief, My Darkest Cave, Rette Mich, Who You Are, Kontrollverlust, Dopamin, Träum Weiter
Celkový čas: 59:17
Vydavatel: Monitor-EMI
V Německu se daří skupinám používajících kytarové riffy ve spojení s elektronikou. Ačkoliv nejsou příliš originální, v poslední době se i u nás dost mluví o
Rammstein, kteří mj. porušují "zlatý" zákon populární hudby a svou hudební produkci doprovázejí zpěvem (no, zpěvem...) v rodné němčině.
Trojka
Oomph! má stejnou krevní skupinu jako
Rammstein (a mnozí jiní), "Ego" je již sedmým albem od roku 1992. Bylo by proto nepřesné je označit za kopii krajanů, ale je fakt, že používání temnějších rejstříků kláves, kytarových riffů, elektronických efektů a samplů toto srovnání automaticky nabízí. Na rozdíl od kolegů je však vokál více zpěvný, i když z hlediska kvality nejde o žádný zázrak, réfrény melodičtější a i ta němčina tolik netahá za uši, je méně zupácká. Ze čtrnácti skladeb je šest zpívaných anglicky, přesto pár kousků (za všechny "Willst Du Frei Sein?") slavnější kolegy víc než připomene. Podobně jako oni používají
Oomph! vzorec klidnější sloka, hutnější refrén. Sloky jsou tak většinou podloženy hlavně klávesovými party, zatímco v refrénech se ozvou kytary, ty však nejvíce trpí klišé používanými scénou. I když "Atem", patřící mezi lepší kousky, může spíše evokovat kytarovější
Depeche Mode. Zpěvák by mě asi neměl rád, ale za nejzdařilejší skladby na desce považuji dvě "chemické" klávesové instrumentálky ("Serotonin", "Dopamin"), kdyby byly doplněny inovativnějšími kytarami, byla by to cesta k odlišnosti.
Ačkoliv se skupině nedá upřít snaha přijít s něčím zpestřujícím, až příliš se drží "pravidel" žánru. Přestože jim jde taková hudba jistě ze srdce (přece si nemyslíte, že jde o nějaký kalkul na módní styl, když už hrají deset let), více invence by neškodilo. Nevím, o čem zpívají v titulní skladbě, ale z hlediska hudby by pomohlo dát více na své ego, přijít s vlastními nápady. A nebo je ega v jejich tvorbě dost, ale pak nebude zvlášť podnětné sledovat další vývoj skupiny, protože hudební ego, které kopíruje jiné, není moc zajímavé. Pro ty, kteří nevidí nic špatného na určitém kopírování v rámci stylu, lze desku doporučit, stejně jako
stránky skupiny. Dle nich si budeme moci v prosinci v Paláci Akropolis vyzkoušet na vlastní uši, jak
Oomph! znějí naživo.