Vztah ke kapele: Několikero báječných koncertů, jedno posezení s Radkem v karvinské hospodě Ovečka (na které si on nevzpomene, ale pro mne to byl silný zážitek) a nejoblíbenější deska "Normale" (jestlipak se dneska v Přívoze něco stalo?). Minulé album "Votom" se mi moc nelíbilo, ale na "Duperele" jsem se těšil. Zkrátka, mám Buty rád.

Trvalo to šest let, než se kvintet v potu tváře dokopal k nové studiové nahrávce. Nemá cenu zkoumat důvody, proč to trvalo tak dlouho - deska je tady a moc veselá zrovna není. Vlastně skoro vůbec. Buty si na "Duperelích" opět nemáte šanci s ničím splést, jen se místo plácání do stehen a lámání v pase spíše tak hořce pousmějete. Jak říká Belmondo v jednom bijáku, "doba je zlá, Kamile". A abych Žána Póla doplnil, doba je nejen zlá, ale taky pěkně absurdní.

Pastrňák & Co. způsobem sobě vlastním servírují onu absurditu, trpký humor, slovní hříčky a geniální myšlenkové zkratky (a zkraty a zvratky) v perfektní muzikantské formě. A jak už to u nich bývá, pakárny střídá píseň, u které vás zamrazí na zátylku. Některé věci skoro nemáte šanci pochopit a některé budete chápat až nepříjemně moc. U Butů jsem to tak měl vždycky: k některým písničkám se nevracím, protože mi je stačí slyšet jednou (tady to je "Křovák"), jiné mi přijdou absolutně dokonalé (půlminutový skvost "Dupať" a nesmírně silná "Včil", již považuji za nejlepší skladbu alba).

Tyhle "Duperele" ("drobnosti", pozn. překl.), to jsou vzpomínky z dětství, interní humor, nonsens a (těšil jsem se, až tohle slovní spojení jednou v recenzi použiju) nastavení zrcadla naší době. Když už jsem v úvodu zmínil Ostravu, soudím, že u Ostravaku nejvíc zaboduje existenciální mám-to-v-paži blues "Maseuko" (másílko, vole, viď?). No, abych to nenatahoval jak sopel - pošlete esemesku ve tvaru HLAS mezera RADEK na číslo sedm lomeno deset. Ale mezi námi, "Rastakayakwanna" byla lepší.