Hořko-sladká pachuť zůstala na patře po letošním ročníku festivalu, jehož dramaturgii ale můžete těžko něco vyčítat - odjakživa vybírá hlavně ty interprety, jejichž songy by skvěle zapadly do reklamy na nový tarif nebo sexy chytrý telefon. Bohužel tentokrát chyběl oproti minulým ročníkům alespoň jeden koncert, který by nabídl něco víc než jen sofistikovaně neškodnou zábavovku pro akurátně vyparáděné hipstery. Minulý ročník jsem v superobjektivním reportu popsal jako festival, který má pro každého něco, v čemž se skrývá riziko, že vlastně přijde o jakoukoli tvář. A k něčemu takovému letos bohužel poprvé došlo.

Vyvedený loňský návrat hrdinů z českých tanečních devadesátých let Prince Of Tennis stvrdilo teprve nedávno také živé vystupování, v rámci kterého se oba hlavní aktéři chopili kytar a převedli svůj veskrze syntetický zvuk do maximálně živé podoby. Za to jim patří uznání, protože pozorovat dvojici krouticí potenciometry, zatímco posluchač slyší prakticky to samé co z desky, není žádné terno - jejich koncertní vystoupení se tomu zdařile vyhnulo. Bohužel zanechali dost ospalý dojem, čímž nenarážím na jejich hrátky s dream popem. Na zvukaře totiž asi padla únava, a tak šel na kafe a nechal takřka všechny frekvence, které dávají hudbě šťávu, ztlumené. Škoda.

Když už byl minulý report z Electronic Beats totálně objektivní, tak zcela subjektivně a neprofesionálně přiznávám, že spadám do cílovky, co přišla hlavně na Grimes. Kdo už viděl některá její vystoupení na internetu, nepřekvapilo ho, že právě ona jen kroutila čudlíky, vyrobila pár orientálních motivů na klávesách a ve zbytku se věnovala zpěvu či hecováním publika. Ostatně těžko si lze představit, že by svoji hudbu jakkoli obohacovala o živé elementy, když právě její punková digitálnost tvoří zajímavý protiklad k éterickým vokálům. Bohužel ani tady nebylo technicky vše v pořádku a kromě jejích nepřetržitých posunků ke zvukaři "zesil mi vokál" ještě občas zapomněla zapnout správný zpěvový efekt. A poslouchat její hlas v surové podobě nebylo úplně příjemné (třeba v pecce "Genesis"). Přesto její set byl největším zpestřením večera. Pomohlo tomu také přizvání bláznivě křepčících chlapíků na pódium, vystoupení díky tomu ztratilo škrobenost, která mu většinu večera vládla. Mohla zůstat ještě chvilku déle, protože chvíli trvalo, než se sál dostal do atmosféry.

Woodkid, dosud hlavně renomovaný a cenami ověnčený francouzský režisér videoklipů a reklam Yoann Lemoine, předvedl vzorky ze svého slibně působícího loňského EP "Iron", ale taky novinkové věci, které (bohužel) staví výhradně na bombastickém zvuku titulní skladby ípíčka. Výsledkem byl mesiášský folk, který na malém pódiu působil nechtěně směšně, včetně přehrávaných emocí, dechové sekce a doslova zástupu perkusionistů. Působilo to, jako by se hudebně snažil vyrovnat reklamní opulentnosti svých videí, z nichž doslova stříká sošná mystika. Kdyby bylo místo pro symfoňák, včetně padesátičlenného kmene perkusionistů, pak by to alespoň mělo patřičně spartakiádní grády. Současný pop hodně pracuje s tribálními motivy, a tak má i Woodkid jistě velkou šanci na úspěch, obzvláště když vládne celkem zajímavým hlasem. Takhle explicitní tyjátr ale vzbuzoval očekávání, kdy se rozevře zadní část pódia a na osvětlený podstavec vyjede v exkluzivní premiéře nový model Mercedesu. Chvílemi jsem si říkal, jestli nejde o remix Vangelisova soundtracku k "Dobytí ráje", ale v perkusivním závěru věci "Iron" mi došlo, že jde spíš o navázání na legendárně patetickou jeskynní tancovačku v druhém "Matrixu". Temné fantasy posledního kusu s gesty k publiku ale působilo spíše jako jakási brooklynská cool variace na kázání Dana Landy. Čekal jsem, kdy se to celé obrátí ve vtip, ale nestalo se.

Erlend Øye je prostě originál - prototyp melancholického nerda, co nezlobí. Ve své kapele spojil na dvou deskách akustické a písničkářské tendence z Kings Of Convenience se svým tanečním já, které známe z jeho electro sólovky "Unrest" nebo djských setů. Příjemně neokázalým způsobem dal v Arše průchod své lásce k soft rocku a klasickému discu konce sedmdesátých let, jinak ale nijak nevykročil ze stínu desek, které jsou neškodným podkresem v kavárně, kam chodí ráda vaše maminka i babička. The Whitest Boy Alive připomínali našprtané funky kapely, které zvládají své nástroje a pohrávají si s odkazy minulosti. Až příliš často mi vyskakovali na mysl třeba domácí šaškové Nightwork a říkal jsem si, kolik hipsterů by dál nadšeně tancovalo, kdyby se spustila opona a za ní se vystřídali muzikanti. Vlastně i trochu zautomatizované melancholické Erlendovo pobrukování by Vojta Dyk svým divadelním talentem napodobil.

O finále se postaral djským setem Mike Skinner, tedy ten týpek ze Štrýtu. Na Facebooku se během dneška hojně řešila jeho podnapilost a taky srandovní asistent, který mu dělal společnost, podpaloval cigára, doléval drinky atd. Údajná opilost jeho set nijak neovlivnila, protože britské rude disco by hrál určitě tak jako tak. Mixák zkrotil s občasnou asistencí taky celkem zručně. Jeho mišmaš současných i starších žánrů taneční hudby proložil několika remixy svého vlastního kultovního projektu, jenž stál u zrodu grimeu. Vyndaný zvuk, kterému sice nechyběly subbasy ani řezavé výšky, ale přes ně se rvaly přepálené středy, asi odpovídal průměrné hladince v žilách tanečníků. Skinnerův set nebyl sice ničím objevný a v mnoha momentech lacině (či sympaticky?) pomrkával po sentimentech post-rave generace, ale i díky úbytku lidí nabídl konečně možnost protáhnout v rytmu končetiny a neumřít přitom na přehřátí organismu nebo nedostatek kyslíku. Konec dobrý, všechno dobré?

Electronic Beats jistě není akcí pro hudební fajnšmekry, ale spíše šancí, jak si užít v rámci jednoho večera za operátorem dotovaný peníz muziku, která je v zahraničí brána v podstatě jako pop, jen ve zdejším hudebním bezčasí ji máme tendenci vnímat jaksi nadneseně. Proto se možná může zdát, že nějaké analyzování zde není na místě. Lidi v sále (a že jich bylo hodně i ve foyer) se bavili, a o to přece šlo! Jenže právě oné nekomplikované zábavě bránila ohromná přelidněnost v celé Arše, fronty na barech i záchodech nebo vydýchaný vzduch v sále. V takové atmosféře má pak člověk více důvodů se rozmýšlet... Electronic Beats letos zkrátka zanechaly hodně rozporuplný dojem.