Americká písničkářka Heather Nova má na svém kontě nové album. Jmenuje se "South" a třeba se s ním konečně dostane do té nejvyšší elity. Téměř každá písnička z něj je potencionální hit, a chcete-li si doma pustit inteligentní pop, pak by vám tohle album nemělo uniknout.
Od počátku bych asi měl - především pro potenciální skalní fanoušky zpěvačky a kytaristky
Heather Nova - zdůraznit, že móda písničkářek typu
Tracy Chapman mě nikdy nijak zvlášť nebrala a rockové zpěvačky typu
Patti Smith,
Nico či
Siouxsie mě vždy oslovovaly mnohem více, snad jen s čestnou výjimkou Susanne Vegy. Čili jsem podobnou scénou celkem nepříliš poznamenaný. Jenomže právě divokou Patti
Heather Nova uvádí mezi svými inspiracemi. Encyklopedické prameny dále praví, že první deska vyšla slečně Heather v roce 1993, nicméně na úplný vrchol jako třeba kolegyně Alanis si od té doby nesáhla. Pohybuje se spíše v ústraní, ani náhodou to ovšem neznamená, že by byla špatná. Jen v zákonech showbizu není kvalita tím jediným určujícím prvkem.
Na fotografii na titulní straně bookletu se stylizuje do jakési hypotetické domácí hospodyňky amerického venkova, pózující na stařičkém a oprýskaném dřevěném křesle, která si jen tak odskočila zabrnkat v rámci příprav oběda, zatímco hlava rodiny mezitím zahání krávy do výběhu. Když ovšem cédéčko otevřete, dívá se na vás krásná mladá ženská, jejíž sebevědomý pohled značí, že opravdu nemá problém s tím, že by nevěděla, odkud a kam směřuje. A podobně je to i s jejími písničkami. Jejich autorka si nejenom uvědomuje, že méně je někdy (rozuměj často) více, a tak je nepřeplácává, a na komplikované postupy si nepotrpí, ale zároveň se nejenom nevyhýbá silným melodiím, ale naopak je sype z rukávu naprosto přirozeně. Ale pozor! Silné v tomto případě neznamená ani trochu vlezlé či otřepané a tisíckrát slyšené. Jsou svěží, inteligentní a příjemné, stejně jako jejich autorka, která taky zdaleka nevypadá na svých třicetněco. Heather dokáže zkrátka napsat dobrou písničku. Nepotřebuje si ovšem hrát na všeumělku - je natolik inteligentní, že ví, že je jednodušší se obklopit profesionály. Proto se také vyhnula produkci, kterou svěřila zkušenějším - pod většinou písní je podepsán Felix Tod. Nevím, zda-li
Bryan Adams či
Bernard Butler patří ke zpěvaččiným přátelům, nebo jen přijali nabídku k hostování, ale v každém případě to cosi vypovídá o respektu k interpretce.
Celá kolekce je nesmírně vyrovnaná. Ozvou se zde vlivy rocku či názvuky současných tanečních trendů, ale nikdy není přebita podstata. Tou jsou krásné baladické písničky, které svou jednoduchostí dají vyniknout samotnému zpěvu. Zkrátka si dovoluji tvrdit, že tato deska by rozhodně nebyla ostudou ani ve fonotéce náročnějších posluchačů, a kdybych měl CD přehrávač v autě, asi vím, co bych tam v blízkých dnech sjížděl. Na téhle desce se totiž dost těžko hledají slabší místa a hit těžko vybírá. Potencionálním hitem jsou skoro všechny písničky. Jsem docela zvědavý, zda-li se Heather podaří touto deskou už konečně uspět i v hitparádových žebříčcích. Zasloužila by si to.
"Mám tady jednu holku s kytarou...," povídal šéfredaktor a dost se divil, že jsem zareagoval zrovna já se slovy, že proti holkám s hezkým kukučem nic nemám.
"Já to říkám pořád, že ta Britney je docela milá holka," dodal. Teď, když jsem desku madame Heather slyšel několikrát, mohu jen zodpovědně dodat, že až bude mít Britney na každé desce aspoň dvě písničky takové, jaké
Heather Nova seká na běžícím pásu, bude moci - jak říkávala babička -
"...voblíznout všech deset..."