Pár faktů, které musím zmínit hned na začátku:

- Paul Weller má letos padesát tři let
- za posledních deset let stihl natočit sedm desek
- za svou třicet šest let trvající kariéru jich natočil přes dvacet s tím, že jen o hrstce z nich můžeme prohlásit, že jsou průměrné
- i nadále je britskou ikonou, která zůstává zbytku světa utajena (a pravděpodobně to tak zůstane)
- na svém jedenáctém albu "Sonik Kicks" je progresivnější než většina současných mladých kapel

Teď to všechno víte a můžeme se posunout dál.

Je to trochu klišé, ale Paul Weller netočí špatná alba. Naopak každé nové se zdá být více dobrodružnější, experimentálnější a otevřenější než to předchozí. Weller se zásadně neohlíží zpátky a odkazy k minulosti jsou spíš náhodné než cílené. A vzhledem k jeho postavení a vlivu, který měl na britskou kytarovou scénu, mu to těžko můžeme vyčítat. A hlavně opravdu není co, protože už od nahrávky "22 Dreams" v sobě nese neodolatelnou touhu experimentovat a koketovat s různými žánry. Pokud to budeme chtít zastřešit do jedné škatulky, nejlépe by pasovala nálepka moderní psychedelický pop. Ale buďme konkrétnější. Zatímco na předchozí desce "Wake Up The Nation" zabrousil například do jazzových vod, na novince šel pro inspiraci do kraut-rocku a dokonce i dubu a balkánské dechovky.

Co ale nahrávku nejvíc vystihuje, je popsáno již v názvu. Weller se nespokojí s jednoduchou instrumentací, a tak je skoro každá skladba zakryta ohromnou vrstvou zvuků, které vystřelují do všech stran. Celý ten chaos má naštěstí svůj řád a není místa, u kterého byste si řekli: "Tady už to ten Weller přehání!" Spíš budete žasnout nad tím, jak dokáže ve svém věku přijít s tak nápaditou hudbou.

Vliv zmíněného kraut-rocku nelze přeslechnout v úvodní "Green" a také v "Dragonfly" či "Around The Lake". Ne náhodou lze za inspiraci určit německé Neu!, které Weller v nedávné době objevil. Mimo to se setkáme se zvláštní instrumentálkou "Sleep Of The Serene", která je jak vystřižená z nějakého anglického béčkového filmu ze šedesátých let a je plná elektronických pazvuků. Na desce se potkáme i s jeho rodinou. Současná manželka Hannah se objevuje v duetu "Study In Blue" nesoucí se v již zmíněném dubovém rytmu a se svými dětmi natočil závěrečnou roztomilost "Be Happy Children". A když jsme u těch spolupracovníků, nechybí ani Graham Coxon ("Dragonfly") a Noel Gallagher ("When Your Garden's Overgrown").

"Sonik Kicks" je album definované láskou k současnosti a vzrušením z budoucnosti, kde jsou úvahy o válkách na Blízkém východě ("Kling Klang I") nebo úmrtí v rodině přijímány jako temnota, která se musí vyvážit světlem, a kde smrt je vždy vyvážena narozením. Někde v této rovině se Paul Weller momentálně nachází a je mu dobře. Tvoří jednu z mála výjimek, kdy jeho nejlepší hudba pramení z pocitu štěstí. Doufám, že mu to ještě pár let vydrží.