Přijmeme-li pravidla rockové hry na poctivost, pak viděla Praha další z takřka dokonalých koncertů v podání Marka Lanegana. Jak už je u něho zvykem, obešla se strohá show bez jakýchkoli proslovů nebo vnějškových efektů. Na rozdíl od předchozí Laneganovy návštěvy, kdy byl zahalen hlukovými stěnami The Gutter Twins (jež tvoří s další legendou Gregem Dullim), měl tentokrát logicky daleko větší prostor. S profesorským klidem se chopil své příležitosti a proložil písně z albové novinky svými prověřenými držáky. Některé jeho aktuální žánrové odbočky na nové desce mohly puristické fanoušky rozladit, naživo však patřily k vrcholům večera. Vzpomněl také své mateřské Screaming Trees, nešlo ale o žádnou oslavu rockových sentimentů, ačkoli věkový průměr obecenstva výrazně překračoval obvyklé standardy.

O zcela vyprodaný Lucerna Music Bar se jako první postarali belgičtí Creature With The Atom Brain. Byl to warm-up v pravém slova smyslu, jelikož kapela v podstatě tvoří současný Laneganův koncertní band. Předvedli rock, který je přece jen trochu zemitější než současný zvuk pána večera - od hypnotických rytmických pasáží přecházeli ke grungeovým refrénům či zakouřenému country. Udělali tak promo svému novému počinu "The Birds Fly Now", který vychází během dubna.

Soustředěně zavěšený do mikrofonu ve strnulém gestu, které prolamovala jen občasná vzepětí při hlasově náročnějších pasážích, vytvářel Lanegan typicky démonickou atmosféru - výrazem i vzezřením připomínal jakéhosi rockového Hellboye. Tlumená a prakticky neměnná světla dojmu ještě napomáhala. Co se týče energie, šlo o spíše zataženější večer, obzvláště v pasážích, kdy na sebe navazovalo více bluesovějších kusů. Několik fanoušků to špatně neslo a párkrát narušilo tišší pasáže opileckými výkřiky, jinak se však publikum projevovalo nadmíru empaticky. Bylo totiž zcela přikováno Hlasem - každým dalším odžitým ro(c)kem života totiž jako by Lanegan přidal další vrstvu svému zaprášenému barytonu - který přes všechnu svou chraplavost neztrácí téměř soulový nádech ani schopnost jisté dikce. Nejvíce vynikal v kusech "Resurrection Song" nebo "One Hundred Days", jež dávají prostor ukázat více vokálních poloh. Ale třeba i uvolněná country záležitost "Pendulum" znamenala skutečný zážitek.

Z kapely upoutával největší pozornost kytarista Steven Janssens, a to nejenom vzhledem Johnnyho Cashe. Ve trojici hybnějších skladeb uprostřed setu předvedl své umění naplno. Týká se to hlavně melodických hrátek v songu "Crawlspace", jímž Mark připomněl staré časy Screaming Trees. Během výtečné "Grey Goes Black" zase Janssens vykouzlil nakopávající rytmický shuffle s bubeníkem Davidem Schroyenem. Potěšil velice solidní zvuk, v němž nezanikal žádný z nástrojů. Situaci jistě pomohl plný sál, protože hradba těl absorbovala nepříjemné dozvuky.

Lehce exotickým kořením koncertu byla například v rámci temných souvislostí rozjuchaná záležitost "Quiver Syndrome", rovným tanečním beatem vedená "Ode To Sad Disco" nebo "Harborview Hospital" s poletujícími kytarami ve stylu U2. Za pecky večera bych však označil otvírák "The Gravedigger's Song" a "Methamphetamine Blues", která naopak zakončovala přídavek. Ačkoli rytmicky stojí na opačných pólech, z obou se valí syrová energie, kterou Mark Lanegan v úterní Lucerně sice neplýtval, ale zase ji o to rafinovaněji dávkoval.