Už přebal sedmnácté studiovky exbubeníka The Beatles je velmi jednoduchý, zdobí ho jen prostý nápis "Ringo 2012" a vidíme na něm Starra s jeho typickou viktorkou. I tentokrát Ringa doprovází jeho All Starr Band, se kterým jsme ho mohli vidět i na loňském pražském koncertě. Album, tak jako všechny Ringovy desky, nic nového nepřináší, je však kvalitně nahrané a veskrze nostalgické, i když trochu jinak než to Paulovo. Název desky pak odkazuje na bubeníkovo nejúspěšnější sólové album "Ringo", které vyšlo v roce 1973, a jako hosté se na něm objevili i ostatní tři Brouci a další hvězdy jako Marc Bolan či Robbie Robertson. Na novém nosiči uslyšíte rychlý, řízný rokenrol, který se nevytratí ze žádného ze songů.

Všechna bubeníkova alba jsou vlastně tak trochu koncepční. Ten koncept už je čtyřicet let stejný: Ringo Starr, showman z Liverpoolu, kterého baví hudba a který nestárne. Chlápek, který nepřináší nic nového, ale kterého mají všichni rádi. Na desce tak najdeme tradicionál i rokenrol od Buddyho Hollyho, ale i dvě předělávky z alb ze sedmé dekády.

Každá z devíti písní by klidně mohla být na jakémkoli ze sedmnácti studiových alb. Je otázkou, jestli je to dobře nebo špatně. Pokud by žil John Lennon nebo George Harrison, je jasné, že nároky na jejich sólové projekty by byly od posluchačů vyšší. Faktem ale také je, že nikdo z Brouků už po rozpadu kapely a prvních, kvalitnějších albech jednotlivých členů žádnou velmi úspěšnou a kvalitní desku v druhé polovině sedmdesátých let nenahrál.

Od Ringa tak nikdy nikdo moc nečekal. Jeho desky jsou ale kupodivu dobré a mezi průměrnými písněmi se čas od času najde i nějaká skvělá. Na aktuálním nosiči tak mezi běžnými, ale neříkám že špatnými, písněmi vyčnívá nostalgická "In Liverpool". Jak už název napovídá, autor se v ní vrací do rodného města, kde chodil do školy, našel svoji kapelu. Zašlé časy nám na desce připomene i skladba "Athem", která nás nenechá na pochybách o beatlesácké atmosféře, úvodní rytmus je totiž zcela totožný s tím, který můžeme slyšet v písni "Glas Onion" na klasické desce The Beatles "The White Album" z roku 1968. Při poslechu běhá člověku až husí kůže, když si uvědomí, jaký letopočet je na obalu nosiče. Čas neúprosně letí, ale Ringova deska jakoby vypadla ze sedmdesátých let. Svět se mění, ale Starr je stále stejný.

Jedná se o starý známý rokenrol, nic nového se nekoná. Každý milovník liverpoolské kapely zajásá. I přes krátkou stopáž necelé půl hodiny deska potěší, protože nabízí svižné písně stálé skvělého Ringa. Můžeme být rádi, že se oba dva žijící členové kapely stále ještě muzice věnují. A doufejme, že toho od nich uslyšíme ještě hodně. A proč jsem album ohodnotil šestkou? Je totiž mírně nadprůměrné, s jednou výjimečnou písní. I nová McCartneyho deska není zrovna úžasná. Jsou to ale Brouci se svojí standardní kvalitou, a tak je máme rádi.