Co vás vlastně k založení nových hudebních cen vedlo?

Tomáš Tenkrát: Trvalá nespokojenost s hudebním oceňováním v České republice. Poslední kapkou byly nominace na loňské Anděly, to u mě fakt přetekl pohár rozhořčení. Na Facebooku jsem založil skupinu a pozval do ní všechny hudební novináře ze svého friendlistu. Napsal jsem jim, jestli by se chtěli sejít a něco dohromady udělat. Nečekal jsem, že to bude mít nějaký velký úspěch, ale nakonec na schůzku do Rock café přišlo docela dost lidí. I takoví, do kterých bych to nikdy neřekl. Nezávisle na mně si v té době pohrával s myšlenkou nových hudebních cen i Pavel. Dohodli jsme se, že nebudeme tříštit síly a začali spolupracovat. Od té doby na Apollu děláme spolu, ale od lidí, se kterými jsem se tehdy sešel v Rock café, jsme se nikdy neodstřihli. Facebooková skupina doposud existuje. Nenechávám je v nevědomosti.

Proč jste byli s hudebními cenami nespokojení? Co konkrétně vám vadí?

Pavel Kučera: Vadí nám, že jejich odbornost je jenom proklamovaná a ve skutečnosti stojí trochu na vodě. APH (Akademie populární hudby) prošla poměrně dlouhým vývojem. Myslím, že na začátku byla dobrá myšlenka, která se ale vytratila. Spíš než o oceňování šlo čím dál víc o televizní estrádu.

Můžeš to nějak časově ukotvit?

PK: V době, kdy Akademii zakládal Michal Horáček, to bylo v pořádku, byť tam byly věci, které se podle mě nepovedly. Třeba když byli na slavnostní vyhlašování pozváni R.E.M., Manic Street Preachers nebo Cher. Cenám to uškodilo, protože v ten moment zahraniční hvězdy přebily domácí umělce, o jejichž svátek šlo. Ale budiž. Byla tam určitá kvalitativní hodnota a lidi z oboru brali Anděly za svoji věc. Myslím, že původní myšlenka se začala vytrácet, když Anděly koupila ostravská společnost Petarda v čele s Petrem Šiškou. Tam už se začal upřednostňovat samotný akt předávání a především porota byla opravdu pochybná. Pamatuji si, že jsme v časopise Filter procházeli porotce a objevili mezi nimi třeba člověka, který píše do časopisu Křížovkář. V kategorii Nahrávka roku hlasoval úplně férově pro chorvatskou skupinu Karma a v kategorii Zvuková nahrávka roku pro Felixe Holzmana.
TT: Druhý případ byl ten, že lidi, kteří byli osobně zainteresováni do některých nahrávek, hlasovali pro své vlastní interprety. Vzpomínám si, že Milan Cimfe hlasoval v kategorii Album roku a Skupina roku pro Kabát, protože jim produkoval desku.
PK: Když Anděly koupil Lešek Wronka, snažil se Akademii osekat, očistit. Myslím si ale, že to nebylo tím správným způsobem. Pořád v ní mají velký podíl lidé z gramofirem, promotéři a prodejci mobilních vyzvánění. Lidé, kteří se opravdu zajímají o hudbu, jsou v menšině.

Prestiž Andělů tedy šla strmě dolů.

PK: A přispělo k tomu i to, jak se APH chovala k vítězům. Pamatuji si, jak ochranka nechtěla pustit na andělskou párty Ecsona Waldese. Stál tam venku se soškou Anděla v ruce, ale protože ho neměli na guestlistu, tak ho prostě nepustili. Že se tam chlebíčkama cpala Helena Vondráčková, která žádnou cenu nevyhrála ani nebyla nominovaná, to jim nevadilo. Tohle všechno byly zkrátka věci, které nám nebyly lhostejné. A proto jsme se rozhodli zkusit to udělat jinak.

To znamená?

PK: V první řadě jsme sestavili vlastní porotu. Šlo nám o lidi, kteří se skutečně zajímají o hudbu. Je jedno, jestli o ní píšou nebo dělají dramaturgy. Chtěli jsme zabrat co nejširší spektrum publicistiky, takže do širší poroty zasedli lidé od Óčka až po His Voice. Také jsme chtěli, aby byl slavnostní večer opravdu o těch oceněných. Rozhodně jsme si nepřáli, aby se stalo to, co předloni na Andělech, kdy předávání cen uzavírali Karel Gott s Lucií Bílou , přestože neměli žádnou nominaci. Chceme to dělat lidsky, normálně, rozumně, bez estrádovosti. Tak, abychom se za to nemuseli stydět.

Každá cena má relevanci podle toho, jaký respekt má u těch, kterým náleží. Jakým způsobem chcete získat respekt u muzikantů?

TT: Myslím, že respekt si lze vybudovat až časem. Až proběhnou třeba tři ročníky bez nějakého excesu a lidé uvidí, co jsme tím zamýšleli. Nicméně už podle nominací je vidět, jakým směrem se ceny budou ubírat.
PK: Báli jsme se spousty věcí: jak se k tomu postaví oslovení novináři, jak dopadnou nominace... Novináři se k tomu postavili skvěle a nominace dopadly naprosto fantasticky. Přesně tak, jak jsme si přáli. Jsou v nich muzikanti noví, neokoukaní a zajímaví, kteří dělají kvalitní věci. Současně jsou tam třeba Tata Bojs nebo David Koller, kteří to zasadí do kontextu toho, co se děje v české pop music už delší dobu. A všichni jsou ochotní na slavnostním večeru zahrát, tedy kromě Prince Of Tennis, kteří nikdy živě nevystupovali.

Takže s nominacemi panuje spokojenost?

PK: Osobně jsem na nominace nezaregistroval jedinou negativní reakci. Někteří ze široké poroty měli obavu, jak to vlastně dopadne, protože jsou v ní skutečně zastoupení lidé z těch nejvíce mainstreamových médií až po skoro nějaký intelektuální extrém. Báli se, aby z nominací nevylezli interpreti typu Chinaski nebo Ewa Farna. Ale to se přesně nestalo. Hlasující měli sami pocit, že cen, kde se oceňují tihleti interpreti, je už dost - třeba Žebřík nebo ceny televize Óčko. A vyzdvihli něco, čeho si ostatní ceny nevšímají.

A jaké máte reakce od hudebníků?

TT: Překvapivé bylo, že jsme měli od hudebníků větší feedback než od hudebních novinářů. Všichni se nás na to ptali. Přitom jsme ven nepustili skoro žádnou oficiální informaci a o Apollu vědělo jen pár lidí. S muzikanty jsme to vůbec neprobírali a byli jsme překvapení, že za námi sami chodili a ptali se, co a jak. I z téhle strany cítíme, že tu něco takového chybělo a byl po tom hlad. Že tu byla určitá díra, kterou bylo třeba zaplnit.

Ceny Apollo prezentujete jako ceny české hudební kritiky. Nakolik náročné bylo dát všechny kritiky a publicisty, kteří jsou rozeseti po novinách a internetu, dohromady?

PK: Jsme malá země, takže profesionálů, kteří se mohou psaním o hudbě živit, je tu logicky méně. Když ale ta jména složíš na jednu hromadu, zjistíš, že je tu docela silná scéna hudebních publicistů. Jsou rozeseti různě po internetu nebo denním tisku, ale nemyslím si, že by třeba lidé, kteří hlasují o Mercury Prize, spolu chodili celý rok na pivo. Jich je 180, takže se možná nikdy ani nepotkají. Možná, že je trošku zavádějící slovo kritika, protože v porotě jsou lidé, kteří se nezabývají přímo psaním kritických recenzí. Ale i tak spousta z nich, namátkově Rodriguez, Tonda Kocábek, Pavel Turek nebo Lukáš Benda jsou lidi, kteří píšou kritické recenze a dávají věci do kontextu. Není to tak, že by někam přidávali novinky, že ten a ten natočil video.

Jaká tedy byla kritéria výběru lidí do poroty?

PK: Aby to byl vždy člověk, který se o hudbu zajímá. Z devadesáti lidí, které jsme oslovili, znám osobně asi osmdesát, takže jsme to ani moc neprocházeli. Ty lidi jsme dlouhodobě znali a jenom jsme je dali dohromady. Zároveň jsme si stanovili omezení počtu redaktorů z jednoho média na maximálně čtyři. Takový musicserver.cz má spoustu redaktorů, a kdyby byli v porotě všichni, snadno by se konspirovalo. Z každého média jsme vybírali ty nejaktivnější redaktory, kteří se věnují české scéně. V široké porotě třeba chybí Nanoru, který momentálně žije v Americe. Svým způsobem do poroty patří, ale z našeho subjektivního pohledu jsme usoudili, že nemá právo rozhodovat za minulý rok, protože tady nebyl.

Neskrýváte inspiraci britskou Mercury Prize, která se vyhlašuje rovněž v jediné kategorii jako Apollo. Neuvažovali jste nad rozšířením do více kategorií?

PK: Kategorie jsou na nic, navíc v českých podmínkách nejdou naplnit, takže se kolikrát nominuje úplně všechno. Jen se podívej, kdo loni vyhrál na Andělech Zpěvačku roku. Lucie Bílá za vánoční album, prostě proto, že tam nebylo koho doplnit. My jsme nechtěli znovu vymýšlet kolo, protože systém Mercury Prize funguje různě po světě: v Kanadě, Austrálii, Německu, Švédsku... Všude se volí jenom kategorie Album roku. Mimochodem, my jsme původně uvažovali, že nominujeme deset alb. Přece jenom je to hezké, kulaté číslo. Ale došlo nám, že zase tolik dobrých věcí tu vycházet nebude. Myslíme si, že sedm nominovaných desek je na poměry České republiky ideální.

Jak bude vypadat slavnostní večer 19. ledna?

TT: Proběhne na Nové scéně Národního divadla. Bude trvat asi hodinu a půl a moderovat jej bude Jakub Kohák. Každý nominovaný interpret dostal za úkol o sobě natočit krátké video, které na slavnostním večeru pustíme. Pak přijde host interpreta, který jej představí, řekne o něm pár slov. A následně každá kapela zahraje živě jednu písničku. Většina z nich bude mít asi nějakou upravenou verzi, přece jenom jde o Novou scénu, takže z toho bude zřejmě akustičtější večer. Po vyhlášení výsledků bude následovat afterparty.

Platí, že vstup bude možný pouze na pozvání?

TT: Kapacita Nové scény je 400 lidí a ony jsou to celkem jednoduché počty, když se musí pozvat porota, nominované kapely, lidi z labelů, promotéři atd. Nějaké lístky dáme určitě do soutěží, ale vstup jako takový koupit nepůjde.

Bude se konat nějaký přenos, stream ze slavnostního večera?

PK: Nevíme. Jde o první ročník, který se snažíme dělat neokázale, nebombasticky. Nechceme to nějak výrazně obrandovat. Peníze jsou v tomhle ročníku issue. Nemáme za sebou zatím nic, čím bychom se mohli prezentovat. A nechtěli jsme jít do některých nabídek, které mohly být pro nás svazující.
TT: Kdybychom chtěli, aby někde běžel živě přenos, byli bychom omezeni mantinely, které jsme nechtěli stanovit hned při prvním ročníku. Letos se chceme hlavně vyprofilovat, udělat si to po svém. Příští rok bychom byli rádi, kdyby měl někdo o přenos zájem, ale o tom teď nemá cenu mluvit.
PK: Koneckonců i Ceny filmové kritiky, které byly loni poprvé, se odehrávaly jen v Arše a až letošní druhý ročník přenášela televize. My letos budeme rádi, když všechno proběhne v pořádku, komorně a klidně i bez streamu. Přiznám se, že jde o docela velké sousto, možná větší, než jaké jsme čekali. Chceme, aby se na Nové scéně sešli lidi, kteří se fakt zajímají o hudbu, aby se něco zahrálo, někdo byl vyznamenán a zase si všichni půjdeme po svých.

Asi je to odraz toho, jak funguje česká hudba.

PK: Zřejmě ano. Peníze v ní prostě nejsou. V porovnání s filmem, který je o řád až dva výš, protože se v něm pořád ještě nějaké peníze točí, je hudba chudák. Na druhou stranu je v ní to nadšení. Pro nás to znamená, že bez té spousty lidí, kteří nám s cenami pomáhají, by to nešlo ani náhodou.

Když už je řeč o penězích, vítěz cen Apollo dostane určitý finanční obnos. Můžete ho konkretizovat?

TT: Vítězný interpret dostane šedesát tisíc korun od OSA (Ochranný svaz autorský). Víme, že spousta lidí má s OSA problém. Na druhou stranu oni se snaží projít nějakým vývojem a ve finále dávají hudebníkům peníze. Nepřišlo nám nic špatného na tom, když organizace, která vybírá peníze z muziky, je zase do muziky vrátí. Přestože je OSA autorská organizace a v tomto případě bude odměňovat interpreta. Možná v roce 1994, když tam seděl Petr Janda, bychom do toho nešli. Nicméně lidé v OSA byli velmi vstřícní, měli zájem se s námi spojit a pro nás to znamenalo prvotní výkop. Kdyby nám OSA nedala šedesát tisíc, asi bychom ceny nemohli realizovat. Když jsme se domluvili, věděli jsme, že to fakt má smysl. Nechtěli jsme vítězi dát jenom sošku, která bude za dva měsíce zaprášená.
PK: Přišlo nám smysluplné, s ohledem na to, kolik málo peněz tady v muzice je, někoho nejen vypíchnout, ale reálně zasáhnout do jeho možností. Šedesát tisíc není žádný extra balík, ale vítězná kapela za to může pořídit klip nebo koupit nástroje. Ostatně součást Mercury Prize je také šek na pětadvacet tisíc liber.

Co znázorňuje soška pro vítěze od Maxima Velčovského?

PK: Jednak znázorňuje hudební nosiče, které byly vždycky kulaté a placaté - vinyl, cédéčko... Zároveň jde o grafické znázornění zvukové stopy. Maxim sošku představoval Marku Gregorovi, jednomu ze zakládajících členů našeho občanského sdružení. Seděli někde v hospodě, kde shodou okolností byl zrovna i Jaroslav Róna, autor sošky Anděla. Oni se samozřejmě znají, a když mu Maxim svoji sošku nesměle ukázal, Róna šel a koupil mu panáka. Moc se mu líbila a nám také. Byli jsme z ní na větvi. Soška vystihuje přesně to, co jsme chtěli.
TT: Zároveň je dost minimalistická. Přesně tak, jak si představujeme profil cen Apollo. Jednoduchý a jasně daný. Žádná show.

Paralelně s cenami Apollo vznikly i konkurenční ceny Vinyla. Co tomu říkáte? A jste s jejich autory v kontaktu?

PK: O Vinyle jsme se dozvěděli v momentě, kdy jsme oslovovali porotce. Někteří z nich nám řekli, že už připravují něco jiného, z čehož se nakonec vyloupla Vinyla.
TT: My jsme se s nimi pokoušeli spojit. Z naší strany padla nabídka, jestli to nechtějí nějak dát dohromady, abychom neštěpili síly.
PK: Ale oni to měli podle všeho už tak rozjeté, že se spojit nechtěli. Ale rozhodně si nemyslím, že to je špatně. Často se říká, že knižních cen je tady taky asi padesát. Takže tohle ničemu neuškodí. Alespoň je vidět, pro kolik lidí bylo důležité, aby tady něco vzniklo.

Důležité to bylo i pro některé debatéry v internetových diskuzích. Jeden komentář za všechny: "Ať se Český slavík dýchavičně vznáší u stropu státní opery, s Apollem doufám konečně poletíme na Měsíc!" Co vy na to?

PK: Ta asociace s vesmírným programem Apollo je zajímavá. Američani vlastně měli i vesmírný program Mercury (směje se). Ale tak to myšleno nebylo. Ten název vymyslela Jana Kusalová a vzešel asi z třiceti kandidátů. Chtěli jsme jednoduché, hezky znějící slovo bez diakritik, které bude mít alespoň trochu blízko k hudbě. A Apollón byl antický bůh hudby, slunce a světla. Přišlo nám, že ty konotace jsou docela na místě. A jestli do vesmíru? Nechceme nic zakřiknout. Teď si vzájemně držíme palce, aby všechno dopadlo aspoň z osmdesáti procent tak, jak jsme plánovali. A dál se uvidí.
TT: Stejně si myslím, že Apollo bude časem jenom slovo. Stejně jako se kapela jmenuje Lucie a neřešíš, kdy má svátek.