Když se člověk podívá na obal desky "Letíme na Wenuši", tak si ji nemusí ani pustit a vidí jasný vzkaz - Wanastowi Vjecy se vracejí zpátky ke kořenům. Je to tak?

Myšlenka toho obalu je moje. Chtěl jsem tím říct, že stojíme na novým začátku. Stejně jako jsme stáli na začátku u první desky, která vyšla přesně před dvaceti lety. Já bych ani neřekl, že chceme dělat stejnou hudbu jako tehdy, protože to ani není možný. Prošli jsme nějakým vývojem a já nejsem v postpubertálním věku, jako jsem byl tenkrát, se všema plusama a mínusama, který k tomu patří. Taky jsem si všiml, že to někomu evokuje druhou desku skupiny Lucie "In The Sky", kde jsou čtyři hlavy na černým pozadí, ale to je podobnost čistě náhodná. Já jsem chtěl, aby to byl ten klasickej obal jako ze 60. let, kde jsou hlavy muzikantů. Někdo mi říkal: "To chcete být jako Kissáci?" No, nechceme. V kapele jsme si určili funkce a ta stylizace je na některejch fotkách vidět. Já jsem čaroděj, Radek Havlíček je generál, Tomáš Vartecký se svojí skotskou sukní je highlander a Štěpán Smetáček je netopýr.

S tím budete nějak dál pracovat?

Určitě. Jednak to poznáš podle toho, jaký na sobě máme hadry, a pak je to takovej psychologickej test, kterým jsme si prošli.

Přesto, i když si desku poslechnu, návrat k hard rocku tam je. I když "Tak mi to teda nandey" nebyl přímo hard rock.

Mně v tý době šlo o to, aby se z tehdy punkový kapely stala tvrdá kapela. Když se řekne hard rock, hned ti naběhnou Deep Purple nebo Black Sabbath. Ale já jsem toužil po tom, abychom na tý naší platformě byla nejtvrdší kapela v zemi. A když jsme tu desku nahrávali, dával jsem do toho všechnu energii ze svých hlasivek. Já vím, že tu byly určitě tvrdší blackmetalový skupiny, ale já jsem to takhle cejtil. Je fakt, že bych tam asi našel třeba vlivy Motorhead. Teď, na nový desce, bych je určitě nenašel. Ale ten hard rock rozhodně na naší nový desce je.

Z čeho tedy "Wenuše" vychází?

Poslední asi dva a půl roku jsem dělal především to, že jsem seděl ve zkušebně Wanastowích Vjecý na zámku v Bečvárech. Byl jsem tam sám a pod vlivem genia loci, který tam je (studio se nachází v přízemní části salónu v západním křídle zámku, který nechal postavit generál Laudon). A každej večer jsem několik hodin vymejšlel nový písničky. Myšlenkově jsem se nevracel k Wanastowím Vjecem před dvaceti lety. Ale velmi často se mi vracel pocit, a měl jsem ho i u desky "Torpédo", proč jsem byl, jako malý dítě, oslovovanej temperamentem rockový hudby. Co se ve mně dělo, když mi bylo asi šest a slyšel jsem věc od Chucka Berryho nebo od Little Richarda. Nebo když jsem slyšel písničky Chucka Berryho v podání The Beatles. To šílenství v hlasu Lennona a McCartneyho. Pak jsem měl v sedmý třídě kamaráda a díky němu jsem slyšel AC/DC. Mě přitahovalo to excentrický šílenství těch různých subjektů. A když jsem byl asi v deseti letech na pionýrským táboře u jesenický přehrady, tak tam byl jeden kluk, měl španělku a naučil mě na tu tlustou strunu E hrát riff "Smoke On The Water". A to je základ. To mě definovalo a já se k těmto kořenům možná teď vracím. Vymyslel jsem strašně moc písniček a riffů, který stylově zapadají do, pro mě, vrcholného období rockové hudby, což jsou poslední roky let šedesátých a první roky let sedmdesátých. Když se zamyslím nad lidskou psychikou, přijde mi, že zásadní věci v životě jsou strašně jednoduchý. Často jsou tak jednoduchý, že ty primitivní základní rockový riffy je dokážou vyjadřovat. Ty emoce. Dokonce mě tyhle věci začaly evokovat prehistorickou dobu a začal jsem se obklopovat věcma, jako jsou pazourky lovců mamutů, nebo mám 60 miliónů let starý zuby žraloka megalodona nebo dinosauří lebku. A nějakým ne úplně racionálním způsobem jsou pro mě tyhle věci inspirace při vymýšlení jednoduchých rockových riffů nebo nápadů na písničky. Já na ty věci pokládám svý ruce, potom do nich beru kytaru a vymejšlím nový vjecy.

"Wenuše" je oproti předchozím albům černobílá. Dřív jsi používal všechny ty zvláštní nástroje které sbíráš, ale teď jsi to ořezal na co nejsyrovější tvar.

To máš pravdu, ale nebylo to plánované. My jsme si v kapele vymysleli, že si uděláme koncert ve Mlejně. Radek zařídil scénu, v malým klubu jsme měli velký pódium, zkoušeli jsme, odehráli jsme si koncert a měli jsme z toho velkou radost. Potom jsme po dlouhý době stáli na velikým pódiu, stali jsme se pátečním headlinerem na festivalu Top fest na Slovensku. To bylo nádherný. Bylo 21 hodin 10 minut, začínali jsme hrát a ještě bylo zbytkový světlo, který zmizelo během deset minut. Scéna se proměnila, při "Dotknu se ohně" šlehaly čtyřmetrový plameny. A to jsme si taky užili, ale tím, že jsme pořád zkoušeli starý písničky, tak jsme si ukradli čas na nahrávání desky. Druhou půlku července, srpen a začátek září jsme byli pořád ve zkušebně, protože jsme se rozhodli, že desku nahrajeme celou živě, aby byla živelnější, měla koule, péro a krevní oběh. Vlastně jsme všechny předchozí desky tvořili studiově, pouze tu první desku "Tak mi to teda nandey" jsme hráli naživo. Tady je možná nějaká paralela. Takže jsme zkoušeli, ale protože jsme byli s Pavlem Karlíkem na sebe naprdlí, tak se mi moc nechtělo mu volat. A pak, když jsem mu zavolal a my se trochu zharmonizovali, tak jsem se dozvěděl, že v Sonu nemají volno od 1. září, jak jsem si představoval, ale až od 18. září.

Co bylo dál?

Začali jsme točit a šlo nám to báječně. Dole ve velkým studiu jsme natočili základy a pak tam byl Doug Wimbish z Living Colour se svým projektem The Help, kterej si pak na desce taky zahrál. A my jsme točili a točili, a abysme to stíhali, tak jsem paralelně ještě u sebe točil kytary a vokály, zatímco se v Sonu míchalo. A ty etnické nástroje tam moc nejsou proto, že jsem na to neměl čas. Prostě jsem to nestihl. Ale beru to tak, že tomu chtěla prozřetelnost.

Přesto jste alespoň něco nahrát stihli.

Já jsem se nad tím při nahrávání zamýšlel a říkal jsem si, že v písni "Krew a stopy čarodějných bylin" bude fajn nahrát na středověkou niněru takové zvuky, které se chemicky obarví a bude to znít zvláštně. To tam je. A pak jsem si říkal, že do refrénu udělám na appalačský dulcimer takový štrejchy. Ten nástroj má nepravidelně sázený pražce, a hraje se na něj husím brkem. Takže když na něm udělám "blmblbm" (Robert předvádí, jak hraje), tak zahraje nějakou veselou stupnici. Myslel jsem, že to bude znít v refrénu výborně. Představoval jsem si to podobně, jako to mají The Police ve skladbě "Synchronicity". Nahrál jsem to, a když jsem si to pak pustil ve studiu, tak jsme si s Pavlem řekli: Hm, to je blbý. A to tam tedy není. A pak jsem ještě do písně "Korálky z karneolu" a "Veronika" nahrál část na barokní portativ. Z toho mám obrovskou radost. Já vždycky obdivoval kolegy ze zahraničí, kteří používali ty flétny z Mellotronu M400. To jsou ty, co asi nejvíc proslavili The Beatles, když v Abbey Road nahráli "Strawberry Fields Forever". Ale máš pravdu, že v tomhle směru mám na tý desce velký rezervy.

Jaký etnický nástroje máš vlastně rád?

Mě vždycky lákaly indický nástroje. Oni mají těch tradičních nástrojů mraky, je to hodně pestrý a já jich mám jenom pár. Na další desku, která vyjde za dva roky v roce 2013, bych si chtěl rozšířit palety barev zvuků. Chci si sehnat úplně všechny indický nástroje a na všechny se trochu naučit hrát. A pak mi v paletách barev chybí a mám pramálo těch středověkejch a renesančních hudebních nástrojů. Ty mě taky strašně táhnou. A třeba čínský hudební nástroje jsou pro mě trochu nuda.

Kdo má největší zásluhu na tom, že jste čtyřčlenná kapela? Je to P.B.Ch., protože Wanastowi Vjecy opustil?

Já nedokážu říct, jaký by to bylo, kdyby tam P.B.Ch. byl. Asi by to vznikalo jinak. P.B.Ch. se rozhodl z kapely odejít, protože se chce věnovat svým studiovým projektům, jako je filmová hudba...

A dělá něco takového? Já jsem nikdy nic nezaznamenal.

Já jsem s ním dlouho nemluvil, takže nevím. Ale to, že P.B.Ch. nechce v kapele hrát jsem už delší dobu cítil, a ten druh energie pro mne nebyl povzbudivý. V té čtyřčlenné partě je pro mě ta vzájemná reakce čtyř chemických prvků moc zajímavá. Já jsem si tu sestavu takhle vymyslel a byl jsem přesvědčenej, že je to to nejlepší. A navíc jsem obešel asi dvacet různejch lidí, jako jsou kartáři, jasnovidci a jim podobní. S nadsázkou říkám, že jsem se trochu inspiroval Karlem IV., který to dělal podobně, když zakládal něco důležitého, na čem mu záleželo. A oni mi z více než 80 % potvrdili, že pro tu ceduli s nápisem Wanastowi Vjecy jsou ty čtyři lidi to nejlepší.

Ty na tyhle věci - kartáře, osud a podobně - hodně věříš? Na desce "Lži, sex & prachy" jste také spolupracovali s nějakým psychotronikem.

U desky "Lži, sex & prachy" bylo důležité, že pan Hnilica po dobu jednoho roku energetizoval obal desky a ten léčil. Měl pozitivní magnetismus. Dokonce ten pan léčitel byl z naší tehdejší gramofirmy Popron Music za tu činnost honorován. Mě opravdu velmi zajímají věci, který jsou na týhle planetě a ve vesmíru. Zajímá mě, co je skutečný a co není skutečný. To, že se slovem "racionální" nazývají jenom věci, který jsou hmotný, tak to je trochu zcestný, protože jsou určitý věci, který hmotný nejsou, a přesto víme, že jsou a fungujou. Nejjednodušší příklad je třeba to, že každej druhej člověk na vesnici si vezme proutek a najde pramen. A dá matici na provázek a řekne - kolikrát se otočí, v tolika metrech je voda. Takže pro mě to není otázka víry, ale zkušenosti. Proto jsem nešel k jedný paní kartářce, který bych věřil, ale matematicky jsem si to, co jsem od nich dostal, namaloval na papír. Já sice nevím, jak to funguje, ale vím, že to funguje. A ta jedovatá inkvizice z gerontoklubu skeptiků Sisyfos ať se vzteky škvaří ve své omezenosti.

Muzikanti na koncertech běžně rozdávají trsátka nebo paličky. Ty ale často rozdáváš kytary. Jak jsi k tomu dospěl?

Já jsem první kytaru dal Keithu Richardsovi ze skupiny Rolling Stones. Takže ten můj krásný Les Paul Custom z roku 1975, na který jsem nahrál spoustu písniček, první desky Lucie i Wanastowích Vjecý, je teď v jeho sbírce. Ale je to pouze jedna třítisícina jeho sbírky. Já jsem rád, že jsem mu tu kytaru dal, ale bylo to v době, kdy jsem nepoužíval zesilovač jako dneska, neměl takový rozlišovací schopnosti. A když jsem si časem pořídil něco kvalitnějšího, tak jsem si řekl, že by mi na druhou stranu vůbec nevadilo, kdybych tu kytaru zase vlastnil. Protože byla fakt úplně skvělá. Já mám hodně kytar, ale dodneška jsem takovou, jako byl ten Les Paul Custom, nenašel. Ale mám z ní snímače. Když jsem mu ji věnoval, tak jsem tam měl snímače Jeff Beck. Takže můžu říkat - tady mám snímače z kytary Keitha Richardse. (smích)

A ty ostatní kytary, co rozdáváš lidem?

To na to navazuje. Měl jsem pocit, že je prima hodit po koncertě kytaru do publika, což jsem mnohokrát realizoval. Na poslední šňůře Wanastowích Vjecý, která se jmenovala "Best Of 20 let", jsem si pak uvědomil, že skončí koncert, já hodím kytaru, lidi se o ni oprávněně perou, protože jsem neurčil, komu patří, a pak tam má třeba někdo ruce od krve, když se pořeže o struny. Tak jsem to přehodnotil a změnil jsem to. Takže jsem pak ty kytary dával vždycky někomu konkrétnímu. S tím, že člověk, co dostane od Wanastowích Vjecý kytaru, má za úkol založit rockovou kapelu. A ono se to děje. Teď mi někdo psal, že na Slovensku jedna dívka, která dostala kytaru, kapelu zakládá. To se mi líbí.

Když jste nahrávali "Torpédo"...

Jo, "Torpédo". Já bych z tý desky dneska vyhodil čtyři písničky a byla by mnohem lepší.

Který?

Tady bych diplomaticky pomlčel. Já mám rád desky, které mají deset písniček. Myslím si, že když je deska, na které je šestnáct geniálních písniček a šest z nich se vyhodí, tak je ta deska pak mnohem lepší. Je to takovej návyk z vinylových desek.

U toho "Torpéda" jste hodně řešili zvuk. Vybírali jste správnou matrici, z které se budou dělat cédéčka. Jak to bylo v případě "Wenuše"?

My jsme si tímhle způsobem zaexperimentovali na "Torpédu" a získali jsme díky tomu zkušenost, že to jsou nuance, které se odvíjejí v tak malých rozdílech zvuku, že jsou na hranici slyšitelnosti lidského ucha. Takže teď to probíhalo jednodušeji. V tom fofru ani neměl Pavel Karlík čas se tam dostavit. Byl jsem tam jen já a zjistil jsem, že není vůbec žádný slyšitelný rozdíl v prvním výlisku ve srovnání s tím výpalkem. Mám radost, že je naše nahrávka ve zvuku srovnatelná s deskama světových muzikantů. Ti se liší jen tím, že umějí líp hrát, protože ty svoje jednoduchý riffy už spolu hrajou 40 let a jsou v tom lepší než my.

Na posledním turné jste měli v Lucerně spoustu kamer a koncert jste natáčeli. Co se stalo se záznamem?

Čeká na vydání.

A vydáte to?

Já myslím, že to vydáme, ale nevím kdy. Teď se vracíme v tý staronový sestavě, tak upřednostňujeme vydání DVD koncertu z turné "Lži, sex & prachy" z roku 1993. Je to jedinej záznam našeho koncertu z ranejch let. Nic jinýho neexistuje. Tak chceme znovu smíchat zvuk a vyčistit obraz. Takovej koncert už nikdy nenatočíme. A navíc tam hraje Radek Havlíček i Štěpán Smetáček. Pan P.B.Ch. souhlasí, aby to vyšlo. V archivu máme spoustu šťavnatejch materiálů, zážitků ze šatny a tak, tak tím bysme to chtěli doplnit.

V bulváru se objevila zpráva, že jsi viděl mimozemšťany.

No, my jsme teď s Tomášem Varteckým točili už druhej pořad na téma ufologie.

To jste řešili už na desce "Andělé".

Tenkrát to bylo téma, který jsme si vyhledali my. Ale teď si to téma vyhledalo nás. Já ti to ukážu (Robert vytahuje iPhone a ukazuje mi fotky neidentifikovatelných létajících předmětů nad hradem Křivoklát). Já jsem dělal několik fotek Tomáše Varteckýho, a když jsem se pak na to doma díval, uviděl jsem nějaký dvě tečky. Při focení bylo asi dvacet minut před západem slunce, ještě nemá tu úplně oranžovou barvu. A za dvě vteřiny se to přesunulo sem (ukazuje druhou fotku).

Takže jste v roce 1996 hledali "Anděly" a oni si teď našli vás?

Je to zvláštní. Vydáváme desku "Letíme na Wenuši", ale my na ni letíme raketou Wernher Magnus Maximilian von Braun, která je na dřevěný uhlí. To je naše vize. Ale rozhodně ne tohle (ukazuje na fotku), což na Venuši může být za vteřinu. Ale vypadá to docela jasně, ne?

Jo, vypadá. Viděl jsi to, když jsi Tomáše fotil?

Ne. Neviděl. Ani neslyšel. Já jsem rád, že můj život je o něco míň nudnější, když jsem se stal svědkem tohoto (...................................). Pokud to někoho zajímá, máme to ve velkým rozlišení ve fotogalerii na našem webu wanastowivjecy.cz

A jaký si z toho děláš závěr?

Žádnej. Mluvil jsem o tom s Josefem Klímou a on mi říkal, že se poptá po lidech, co tomu rozumí. Já bych chtěl, aby to viděl někdo, kdo s tím má co největší zkušenosti. A pak bych chtěl, aby to viděl člověk, co pracuje pro kriminálku a dokáže z těch fotografií něco vyhodnotit. Jak je to velký, jak je to daleko, a zároveň dokáže říct, jestli to je, nebo není podvrh. Protože já to sice vyfotil náhodou, ale je to v době, kdy nám vyšla deska a my děláme její propagaci. A pak by v té cause mohl figurovat detektor lži, který bychom já a Tomáš Vartecký rádi podstoupili, abychom eliminovali ty negativní pohledy.

Z rozhovorů, které jsem s tebou četl, jsem pochopil, že v poslední době posloucháš hlavně vážnou hudbu. Je to tak?

Ani ne. Já jsem posledních osm let téměř neposlouchal nic jiného než vážnou hudbu. Hlavně baroko a klasicismus. Ale teď už to zas tolik neposlouchám. Upřímně, já nemám mnoho měsíců čas, abych si večer řekl - tak co bych si asi dneska pustil večer za cédéčko? Teď jsem samozřejmě naposlouchaný Wanstowích Vjecý. Já mám svoje nahrávací studio, který mi projektoval Pavel Karlík ze Sona, takže jsme tomu z legrace říkali Sono - Bečváry, fakt mi to tam hraje nádherně. A když jsme začali míchat tuhle desku, tak jsem si dělal takový mustry. Hledal jsem ve světové rockové hudbě, kdo má podle mých uší nejlepší a nejvkusnější zvuk. Pro mě jsou některý rockový balady vkusný a v pořádku, ale některý považuju za nevkusný.

Můžeš uvést příklad?

Já třeba nemusím Scorpiony. To jde mimo můj vkus. Vůbec ta německá rocková hudba mě moc neoslovuje. Z německý kultury mě právě mnohem víc oslovujou ty věci starý 100 a víc let. A vkusná rocková balada je... (chvíli přemýšlí)

Třeba "Sbírka zvadlejch růží"?

Tak to rozhodně! Za to se nestydím. Ale já schválně řeknu písničku od skupiny Bon Jovi. Pro mě je skupina Bon Jovi v mnoha polohách nevkusná. A právě proto bych uvedl příklad vkusné písně, kterou je "Wanted Dead Or Alive".

Dneska má shodou okolností svátek Lucie. Tak tedy všechno nejlepší.

Díky, já to vyřídím P.B.Ch. My jsme ten svátek vždycky slavili a občas to vyšlo tak, že to byl pátek třináctýho. A většinou to dopadlo nějak špatně. Když jsme během srpna, září a října 1985 zakládali s P.B.Ch. skupinu Lucie, pořád jsme sháněli zpěváka. Jednoho nám přetáhl někdo jinej, pak jsme chtěli zpěvačku a ta se nám vysmála. A pak nám kamarád dohodil zpěváka Michala Penka a ten se nám moc líbil. Měli jsme bubeníka Tomáše Washingera, klávesáka Petra France a začali jsme zkoušet v takový chalupě u Divoký Šárky. A když nás z tý zkušebny vyhodili, měl se naším druhým klávesistou stát syn Emmy Srncový. Oni měli na Praze 4 takovou krásnou starou vilku. A tam jsme v suterénu měli zkušebnu a já mám pocit, že jsme tam měli snad jen jednu zkoušku, protože se konala 13. prosince v pátek. Byl svátek Lucie, tak jsme si tam donesli obrovský množství alkoholu. Popíjeli jsme a hráli a popíjeli, až jsme se dostali do tý fáze, že si nikdo nepamatuje na to, co se dělo. Ale třeba se stalo to, že paní Srncová měla pejska, on tam měl misky na jídlo a jeden člen skupiny Lucie mu do těch misek nablil. A jiný člen skupiny Lucie tam nějak padal a zrovna na živý plot, a tak ty keříky všechny polámal. A to byla první oslava skupiny Lucie, 13. prosince 1985. Bohužel jsme kvůli tomu opět přišli o zkušebnu.

V různých rozhovorech jsi naznačoval, že byste možná mohli s Lucií udělat nějaký vzpomínkový koncert.

Vzpomínkový? To zní blbě. Já myslím, že bysme udělali koncert pro všechny lidi, kteří chtějí jít na koncert skupiny Lucie, která bude hrát v tom nejslavnějším obsazení.

Myslíš, že by Lucie mohla udělat i něco víc než jen koncert? Třeba vydat novej materiál?

Já myslím, že víc než koncert by mohla udělat turné, které by mohlo mít pracovní název "Best Of Lucie Forever". To je teď taková meta.

Takže už o něčem uvažujete, nebo je to meta, která je někde daleko?

Už uvažujeme. Plánujou se první schůzky a je potřeba to zorganizovat. Já doufám, že se to podaří.

To by bylo skvělý. Když jste dostali ty Anděly a stáli jste všichni na pódiu vedle sebe, tak to byl jeden z nejsilnějších letošních televizních momentů.

To bylo zvláštní. Mně volali z gramofirmy, že to vypadá, že dostaneme tu cenu. A že by teda s každým zvlášť předtočili rozhovor. A já jsem si říkal, to je blbost, pojďme si to tam všichni, současní i bývalí členové Lucie, po zásluze převzít. Určitě nebude problém, že se potkáme na jednom pódiu, a s tou mojí myšlenkou všichni souhlasili. Sice tam vznikl organizační bordel ze strany pořadatelů. Ty ceny byly nakonec tři, a když se předávala první, tak omylem mě a P.B.Ch. nezavolali, takže to vypadalo, že my dva jsme se nedostavili.

Jak vnímáš vývoj hudebního businessu? V 90. letech jste byli strašně slavní, prodávali jste kvanta desek, ale díky technologickému vývoji se teď cédéčka prodávají mnohem, mnohem míň.

To je pravda. Já nechci působit neskromně, ale pyšním se tím, že moje práce pro ty dvě skupiny reprezentuje 1 650 000 prodaných nosičů. A k tomu chci skromně dodat, že není nikdo jiný, kdo se může pyšnit takovým číslem. Je to asi tím, že jsem tak naplno makal v obou kapelách. Ale já si nemyslím, že se v tom prodeji cédéček děje nějakej fatální průser. Ty prodeje tady jsou, Kabáti přes 70 000 a třeba Hana Hegerová nebo Lucie Bílá dobře prodávají. To jsou obrovský čísla. On ten trh nemůže cédéčkama uživit úplně každýho hudebníka. Ale ty velmi úspěšný lidi prodávají hromady cédéček. Já bych byl hodně rád, kdyby se tady objevila taková kapela, jako byla Lucie před dvaceti lety. S těma ambicema, s tím, že je kapela plná osobností a nápadů. Fakt bych chtěl zažít něco, co mě zvedne ze židle, a já si řeknu. Kurva, to je něco. Kolik je hodin, kde je nejbližší prodejna s cédéčkama? To musím mít. Tak na to se těším.

A stahování empétrojek?

Já to nikomu nechci zazlívat, ale já sám to cédéčko, ten fetiš, potřebuju. Mě nezajímá nosit si nějaký data na empétrojce. Když jsme nahrávali desku, tak jsme hodně pracovali v noci a spali přes den a já jsem se takhle jednou k ránu vracel domů. V Tescu na Zličíně jsem viděl, že vyšel novej Lenny Kravitz, tak jsem si ho hned koupil. A těší mě, že když tady ten suprtalentovanej američan dostane vejplatu, tak tam bude mít taky nějaký drobný od Roberta Kodyma. A zároveň jsem pak byl na jeho koncertě a to je to samý. Já si nechci ten koncert zadarmo někde stáhnout. Mě ta empétrojka připadá jako sex s nafukovací pannou a hmotný cédéčko jako sex s hmotnou ženou.