Třetí rok, třetí dlouhohrající deska. Nika Roza Danilova aka Zola Jesus moc dobře ví, že v akcelerované současnosti platí upravené rčení - sejde z uší, sejde z mysli. Zároveň se snaží, aby se její potemnělý synth-pop neoposlouchal. Jak se jí tentokrát daří?
Zola Jesus se dá považovat za mediální událost. Za nedlouhou dosavadní kariéru už toho o sobě prozradila opravdu hodně. Její životopis vypadá trochu jako
PR fantasy - v deseti zpívala operu, ale později zjistila, že na to není dost dobrá, tak se alespoň naučila na hromadu nástrojů a začala si sama pro sebe nahrávat. A dalo by se pokračovat... Počet spoluprací a zejména pak rejstřík inspirací směřují do velké spirály, z níž se může zatočit hlava.
"Jako studentka filozofie jsem si dost ulítla na situacionismu, který je v podstatě o tom, jak žít život skrze umění," řekla v jednom z rozhovorů. Inspiraci čerpala i u Arthura Schopenhauera, který je podle ní
"temnej jak svině". Přihoďte četbu Dostojevského a Nietzscheho (
"četla jsem je dřív, než jsem měla") a nemůžete se divit, že je Zola Jesus miláčkem všech nerdských bloggerů a lidí, co se rádi cítí zasvěcení. Právě pro ně však může znamenat novinka na první dojem zklamání, jenže...
Deska rozhodně není takovým posunem, jak se slibovalo. Směřování od lo-fi syntetiky k mírně akustičtějšímu a hlavně vzdušnějšímu zvuku však přeslechne málokdo. Na nahrávání měla Zola podstatně větší rozpočet a ve studiu strávila téměř pět měsíců. Při vstřebávání výsledku vás tak nenapadnou ani tak paralely ke stylu witch house a jeho podomácku zefektovaným a přebuzeným plochám, ale spíše ke klasickým symfonickým zadumanostem, které servírovalo kultovní vydavatelství 4AD na vrcholu své slávy. Nejde však o žádné retro nálady, nýbrž o mrazem ohlodanou kostru, složenou z moderních syntetických materiálů. Jemnější a detailnější produkce dává více než kdy dříve vyniknout jejímu ojedinělému skladatelskému stylu, a to je dobře...
... jelikož právě tady leží největší síla alba. Vokál konečně nemusí bojovat o pozornost s přeplněnými podklady a jako by se tím osvobodil. Nejen že tak více vyniknou roztříštěné melodie, ale nálada desky dávno nemá jen neonové odstíny pouťových domů hrůzy. Například první singl "Vessel" místo klaustrofobie vrhá posluchače do nekonečného prostoru, kde kolem ústředního tepu poletují útržky hlasu a tiché, ale přesto pronikavé ševelení syntezátorů. Už na první poslech je patrné, že se jedná o nenápadnou revoluci ve světě Zoly Jesus.
Více než polovina desky naopak stále vychází z podobných postupů, jaké už známe z jejích předchozích singlovek "Night" nebo "Run Me Out", ale v duchu nového receptu. "Hikikomori" svou filharmonií syntezátorů v mnohém připomene příbuzné
M83, "Lick The Palm Of The Burning Handskake" zase nabízí odlidštěné vokály, které odkazují nejen k Zolyině rané tvorbě, ale také k
Fever Ray, s níž ostatně Danilova odjela turné.
Naživo
Přijďte se přesvědčit, zda si Zola Jesus zaslouží titul jedné z nejpozoruhodnějších postav současného alternativního popu, už v neděli 4. prosince do pražské MeetFactory. Kromě ní tam vystoupí českému publiku již dobře známí High Places, kteří taky nedávno vydali nové album.
Nejzajímavějším směrem se však vydala ve skladbě
"Seekir". Její základ tvoří jednoduchý electro-disco beat obalený průsvitnými vrstvami, které mu dodají nezvyklou atmosféru - trochu jako by
Kate Bush zkoušela ovládnout hitparády stylem
Lady Gaga - výsledek přitom není kupodivu ani trochu křečovitý. Jedná se o dokonalý příklad, jak působit na první signální soustavu a přitom pracovat se složitějšími náladami a odstíny.
Jestli má deska nějakou slabinu, pak to jsou texty, které se drží v bezpečí krátkých a obecných sloganů o
"vězení duše, roztříštěnosti citů a chůzi proti větru..." Jejich jednoduchost a zacyklenost dává Danilove možnost v dobrém smyslu svléknout svůj hlas, ale albu i kvůli tomu chybí výraznější emocionální vývoj a klimax. Na druhou stranu se nikdy nezvrhne ve vygradovaný patos.
"Conatus" lze bezpochyby označit za nejpopovější desku
Zoly Jesus - nikoli však povrchnější, ale spíše sebevědomější, pestřejší a přitom jednotnější. Danilova ostatně prohlásila:
"Vždycky jsem se snažila dělat perfektní popové písničky." Tentokrát se jí to minimálně v polovině případů povedlo... zbytek zůstal v těsném závěsu.