Lauri Ylönen je znám jako frontman a zpěvák finské rockové skupiny The Rasmus. Ti mají v plánu vydat nástupce nepříliš povedené "Black Roses" již v příštím roce. Než se tak stane, našel si zpěvák menšího vzrůstu čas na sólové album. Skalní fanoušky by ale mohl zvuk novinky velmi překvapit, ba až šokovat. Osobitý umělec totiž v desítce skladeb, které sám produkoval, opustil styl lehce gotického rocku, s kterým prorazil, a naladil jim electropopový háv. Jediným pojítkem mezi tvorbou kapely a "New World" zůstává kytarista Pauli Rantasalmi, jenž se podílel na skládání většiny písniček.

V první řadě nutno pochválit, že se autor rozhodl tento experiment vydat pouze pod svým jménem a jako boční projekt místo toho, aby takto zněla nahrávka kompletní kapely. Její publikum by na ní totiž jistě nenechalo nit suchou. Nové skladby ze všeho nejvíc připomínají Robyn, jen s tím rozdílem, že sama zpěvačka by takto slabý materiál nejspíš nevydala. Lehké koketování s elektronikou si čtveřice z Hellsinek (jak finské metropoli sami The Rasmus přezdívají) vyzkoušela už na předchozím elpíčku, tentokrát však milovník havraních per zařadil druhý rychlostní stupeň a kytary zde už prakticky nenajdete.

Od prvních tónů "Disco-Nnect" jsem měl pocit, že mi v přehrávači zní Michal David. Po dalších posleších si sice zvyknete na nepřirozenou kombinaci syntenzátorů a Lauriho charakteristického vokálu, avšak prázdnota obsahu zůstává. Tyto dva elementy k sobě jednoduše nepasují, "New World" schází gradace, energie, tah na branku a alespoň jeden pořádný hit. Elektronické podklady jsou dokonce až tak špatné, že jsem při chrčení v "You Don't Remember My Name" kontroloval, zda nemám rozbitá sluchátka. Mezi světlejší okamžiky bychom mohli zařadit balady "Because Of You" a "Got You On My Mind", ale že by byly až tak dobré, že by kvůli nim stálo za to investovat do celé placky, to zase ne. Poslouchat závěrečnou "New World" je už vyloženě pro masochisty.

Otázkou zůstává, komu je "New World" vlastně určen. Fanoušci The Rasmus znechuceně ohrnou nos a electropopaři raději zůstanou u Robyn, Little Boots, Röyksopp nebo Ladyhawke. Experimentální nahrávka svou nejednoznačností a nedotažeností lehce připomíná rockové album Lil Wayna. Ten však dokázal složit několik povedených kousků ("Runnin'", "Prom Queen"), byť ani on neslavil velké úspěchy a radši rychle začal propagovat čtvrté pokračování "Tha Carter". Co z toho plyne? Ševče, drž se svého kopyta, experimenty jsou nad tvé síly. Tentokrát tedy průměr. Jestli takto vypadá nový svět, raději zůstanu u toho starého.