Skupině Florence And The Machine se s debutem "Lungs" podařilo nemožné - nadchnout kritiku a zároveň se stát komerčním trhákem. Po dvou letech přichází soudný den, který určí, zda i druhá (pro mnohé osudná) deska zaboduje. Vypravte si pohřeb. "Ceremonials" nemůže nikdo ve zdraví přežít.
9/10
Florence And The Machine - Ceremonials
Skladby: Only If For a Night, Shake It Out, What the Water Gave Me, Never Let Me Go, Breaking Down, Lover To Lover, No Light, No Light, Seven Devils, Heartlines, Spectrum, All This and Heaven Too, Leave My Body
Vydáno: 7.11.2011
Celkový čas: 55:57
Vydavatel: Universal
Kdykoliv se do světa dostane deska jako "Lungs", z ulity vykoukne snad každý, kdo se o hudbu jen trošku zajímá.
Florence And The Machine totiž prvotinou dokázali zaujmout posluchače napříč celým žánrovým spektrem, protože si na ní každý našel prvky toho, co na muzice miluje nejvíce. Alternativci zaplesali díky nevšednímu použití klasických nástrojů a práci s hlasem, zatímco popaři nedokázali vrátit zpět vypadlou čelist z rány, kterou jim zasadila epičnost a emotivnost skladeb paní Florence a jejích kumpánů. Nástupce "Ceremonials" vás se zaduněním srazí až k samotné zemi, protože skupina ani v nejmenším neutlumila žádnou ze svých předností.
Rozhodné kormidlování producenta Paula Epwortha probíhalo ve shodě s mozkem skupiny, zpěvačkou
Florence Welch, a jejich společná plavba není žádnou projížďkou po Disneylandu. Na ploše alba posluchače čeká živelné křižování rozbouřených oceánů, ve kterých se ze záplavy nástrojů spojených do monumentálních kompozic jako bůh Poseidón vynořují éterické vokály Florence Leontine Mary Welch, často doprovázené sborem Sirén. Za hřmění bubnů a decentních doteků harfy každý track nabobtná do obřích rozměrů, a co vždy začíná celkem nevinně, končí nezastavitelnou smrští. Dobře je to patrné v písních jako "Spectrum" nebo singlové "Shake It Out".
Stejně jako si baroko potrpělo na okázalé zdobení umělecký děl, i Flo ráda vyšperkuje své skladby množstvím vrstev a instrumentálních linek, pro které nedokáže znít prostě. Někdy se zastaví až na samé hraně kýče, kterou však za žádných okolností nepřekročí. Košaté kudrlinky a záměrné opomíjení ticha končí
velkým zvukem i ve chvíli, kdy Flo zahraje na intimní notu. Důkazem je i snová "Never Let Me Go", jejíž refrén vás bude v depresích provázet ještě dlouho, Florence se zjevně nebojí žádného bolavého tématu. Smrt pak vítězí na celé čáře a apokalyptické vize nejsou ničím výjimečným. Temnou atmosféru ale několikrát vystřídá o poznání pozitivnější naladění, zatímco ale ve smutných opusech nikdy nešlápne vedle, v rychlejších někdy ztrácí balanc. Osmdesátkami ovoněná "Lover To Lover" by s čistým svědomím klidně mohla uvolnit místo některému z deluxových tracků.
Ceremonials - deluxe edice
Nebyli by to Florence And The Machine, kdyby nepřichystali opět něco navíc pro ty, kterým základních dvanáct kousků nestačí. Deluxe edice nabízí navíc celý disk, kde kromě akustických verzí některých songů najdete i plnohodnotné přídavky. Do kůže se vám stoprocentně vpije přízračná a elektronikou nejvíce ovlivněná "Remain Nameless" nebo hutná "Bedroom Hymns". Jelikož druhý disk poskytuje ve spojení s tím prvním opravdu silný zážitek, k závěrečnému hodnocení si můžete připsat onen zbývající bod posouvající "Ceremonials" k dokonalosti.
Jestli si ještě něco na nové desce zaslouží pochvalu, pak jsou to krásné texty písní. Do nich Flo namočila tolik čistých emocí, že každá slova každého songu by mohly vyjít i jako literární dílo. I díky tomu je "Ceremonials" událostí podzimu a jednou z nejlepších indiepopových desek, které letos vyšly. Albu nechybí energie, uvěřitelnost, hitovost, ambice ani niternost. Ať už Florence Welch přišla na tento svět odkudkoliv, každý milovník žánru by před ní měl jen hluboce smeknout.