Třetí ročník mikulovského festivalu Eurotrialog proběhl o stejném víkendu jako minimálně dva další festivaly zmiňované na MusicServeru. Na jeho návštěvnosti se však větší konkurence nepodepsala, ve srovnání s loňskem diváků přibylo. A věřte, že i první burčák přidá na atmosféře takové události.
Základní poznávací znamení Eurotrialogu - slunkem rozpálený amfiteátr na okraji mikulovského centra, první burčák, české, slovenské, maďarské, rakouské, etnické, alternativní, popové, rockové, taneční, komerční, mladé a staré kapely - se od loňského druhého ročníku nezměnila. Navíc letos (kromě vydatného množství diváků) přibyly hudební vzorky z Polska a Holandska, povýšila úroveň moderátorských výstupů (
Jaroslav Dušek, přestože částečný analfabet hudební, zafungoval jako nejvyhledávanější atrakce divadelně-společenská), festivalový areál byl rozšířen o taneční stan a nad letním kinem po celou dobu vlála ohromná červená vzducholoď "Eurotrialog 2001".
© Pavel Socha
Co je na pořádající
Alternative Music Production mimo jiné sympatické, je pečlivý, pestrý a přesto každý rok docela odlišný výběr kapel. Poměr mezi tím "popovějším" a "alternativnějším" zůstává zachován, stylově se program výrazně nerozšiřuje, ani přizvané národnosti se nemění, střídají se pouze jména skupin. A tak z principu nemá smysl hledat zásadnějších výtek k dramaturgii Eurotrialogu, stačí respektovat místo a poslání festivalu, totiž že se odehrává na hranicích (států, žánrů, stylů), které vzápětí přestavuje a boří.
© Pavel Socha
Drobné výhrady k programu by se samozřejmě najít daly, pro celkovou atmosféru a náladu Eurotrialogu však nejsou důležité. Škoda byla například zahajovací kapely - dlouho připravovaného překvapení Freemusic - bigbíto-funko-soulovo založené
Eč, která z nepochopitelných důvodů dostala ani ne polovičku času většiny následujících (jestli ji tedy viděla desetina těch, co byli přítomni hlavnímu večernímu programu...). Ne zrovna nejšťastnější byla kombinace čím dál uvolněnějších, sehranějších a muzikantštějších
-123 minut s následující (čím dál tupější, zamrzlejší a nenápaditější)
Znouzecností. Těžko hledat důvody, proč skupina
Hraczki (mimochodem jediná, která zde vystupovala i loni) dostala se svým, třeba uznat, že uvolněným a energickým, na druhou stranu poměrně dost tuctovým a někdy až křečovitě spontánním projevem - podivně uhlazenou kombinací grunch-hardcoreu-DJe - jeden z prestižních odpoledních časů (po Vidieku, před hosty z Maďarska Erzsi
Kiss)...
© Pavel Socha
Jednoznačně největší perlou festivalu - proklamovanou i skutečnou - byla nadnárodní, nadžánrová, nad očekávání neskutečná kapela
Ex Orchestra (NL, GB, I, NZ). Pokud o nich hudební kritika psávala
"slyšet The Ex, to znamená navždy změnit svůj sluch i svůj životní názor", nebyla touto nadsázkou daleko od reality. Troje bicí, tři zpěváci, elektrická kytara, smyčcová sekce, nespočet tub, trombónů, fagotů, trumpet, žánrové pomezí kdesi mezi Captainem Beefheartem, Milanem Svobodou a
Kočani Orkestar, zapříčinilo u diváků udivené padání brad kombinované s nevázaným hysterickým smíchem, pláčem i výkřiky typu
"jděte už do háje!". Přibližně půlhodinový výpadek proudu patřil paradoxně k nejsilnější části jejich vystoupení, nezávazný klezmersko-balkánský jam dechové sekce a trojích bicích zařídil atmosféru více než spřízněnou a jedny z největších aplausů.
© Pavel Socha
Co do uvolněného přístupu a radosti z hraní dosáhl podobné úrovně i slovenský
Vidiek. Zpěvák (nejčastěji vlastních textů), tanečník a showman v tom nejzdravějším slova smyslu Ján Kuric v popředí výtečně sehrané a milé kapely se stal pánem uvolněné a přející nálady na pódiu i pod ním. Tradičně ennergičtí
Erzsi Kiss z Maďarska vypadali pod žárem odpoledního slunka nepatrně unaveni (i když, ti, kdo je viděli poprvé, byli většinou nadšeni), za to stejně "tradičně energičtí"
Už jsme doma dokázali opět strhnout - s tak vysokou frekvencí koncertů, jakou mají, je pro mne náboj, který vkládají do vystupování, osmým divem světa.
© Pavel Socha
Druhý (pravděpodobně poslední) z řady obnovených koncertů
Dunaje patřil rovněž k zážitkům vzácným, a to ne snad ani svým obsahem jako spíš výjimečností. Václav Bartoš zafungoval jako zcela adekvátní náhrada Jiřího Kolšovského (možná snad kdyby se místy tolik nestylizoval do role svého "předchůdce" a byl víc za Bartoše...); jinak nezbývá než znovu ocenit geniální kombinaci okleštěného, čistého a ústrojného doprovodu s živelným, přitom rovněž jednoduchým zpěvem, vzácnou souhru chladného s rozpáleným, která se objevuje jen velmi velmi zřídka.
© Pavel Socha
Se zahájením popůlnoční série "tanečních" kapel (
Gang-ala-Basta,
U nás se svítí,
Funtasy Milk) se diváci začali rozptylovat, ti, co neuvízli v tanečním stanu, skončili pod stanem vlastním (z vlastní zkušenosti mohu zážitek usínání při poslechu dvou různých hluků s dvěma různými rytmy potvrdit jako nepřínosný, nezajímavý až nepříjemný...). Nostalgii "odjezdového dne" zahájilo cinkání trubek mizejícího lešení pódia, poletující kelímky po vyležených místech louky odcházejícího stanového městečka a smutný pohled na klesající vzducholoď... i když s přestavou, že za rok opět vyletí s nápisem "Eurotrialog 2002", se neodjíždělo až tak smutně.
© Pavel Socha
Eurotrialog 2001,
Mikulov, 25.8.2001