Existuje několik důvodů, proč si člověk nadosmrti zamiluje Melt! Jedním z nich je brilantní dramaturgie, která nemá zapotřebí podlézání mainstreamu a která na prostoru tří festivalových dnů k návštěvníkům dostane enormní množství kvalitní hudby. Hlavně a především se však na Melt! budete chtít znovu vracet díky jedinečnému prostředí bývalých uhelných dolů poblíž třináctitisícového městečka Gräfenhainichen (nachází se zhruba dvacet kilometrů jihovýchodně od Dessau). Přestože z Prahy sem trvá cesta pouze tři a půl hodiny, na Čecha tu kupodivu nenarazíte.

Průmyslový památník Ferropolis se rozkládá na pevninském výběžku u jezera Gremminer, které zde bylo před lety uměle vytvořeno v rámci rekultivace zdejších uhelných dolů. Dominantou tohoto pozoruhodného muzea industriální kultury je pětice obrovských bagrů a rypadel, mezi nimiž se během roku odehrává řada hudebních událostí, Melt! nevyjímaje. Zrezivělé gigantické stroje, které oko člověka vábí již z kilometrových dálek, se se soumrakem promění v barevně osvětlená monstra do širé dálky vysílající kužely světla a laserové paprsky. Není tedy divu, že nejeden festivalový návštěvník na nich může oči nechat. "Melt! was pretty fuckin’ mad. I imagine it’s what the inside of Marilyn Manson’s head looks like," vyslovil se památně Noel Gallagher, jenž zde s Oasis koncertoval před dvěma lety.

Ferropolis je pro akce typu Melt! ideální. Díky schodišti obehnané vybetonované ploše, na níž se nacházejí dvě hlavní stage (přičemž jedna z nich zastřešená), se návštěvníci v případě deště nemusejí po kolena prodírat bahnem, jak je tomu na řadě jiných festivalů. Útočištěm před nevlídným počasím, kterému se letošní ročník bohužel úplně nevyhnul, skýtá Intro Zelt a komorní Intro Kneipe, kde si znavený účastník může posedět u promítaného filmu (ovšem ukažte mi někoho, kdo jezdí na hudební festivaly proto, aby se díval na film...?). Další tři stage, na nichž vládnou DJové, po tři dny okupují vyznavači taneční hudby, bez nichž by Melt! nebyl Meltem!

Den první

Na jedné z těchto stageí zahájil čtrnáctý ročník Meltu! v pátek (15. 7.) ve tři hodiny odpoledne svým tříhodinovým setem v Německu populární DJ a bývalý hudební reportér Vivy Zwei Markus Kavka, jehož je Melt! díky pravidelnému vystupování druhým domovem. Program na hlavní stagei odstartovali o dvě hodiny později We Have Band. Londýnské disco-rock trio (jak sami sebe nazývají) pozvolna rozehřívalo příchozí návštěvníky, ale zdaleka si v jejich řadách nevysloužilo takový ohlas jako například na trenčínské Pohodě, kde v žáru poledního slunce vyburcovalo k tanci i crowd asistenty. Publikum na Meltu! ostatně není příliš navyklé hudebníkům na pódiu děkovat tleskáním, nedejbože je potleskem přivolávat, aby se vrátili dát přídavek.

Páteční počasí Meltu! příliš nepřálo - kvůli chladnému ovzduší se pro tradiční vodní radovánky v jezeře rozhodli snad jen ti nejotužilejší. Ostatní nervózně pokukovali po obloze zastřené hrozivě vypadajícími mraky, z nichž ale nakonec žádná voda neprosákla (zatím). Večerní program otevírali na hlavní stagei newyorští veteráni Swans, po jejichž silné dávce decibelů si u vystoupení The Naked & Famous, The Drums a po půlnoci příchozí Robyn na své pro změnu přišlo popověji naladěné publikum.

Na přilehlé Gemini Stage po setmění rozdováděli tanečně naladěnou mládež islandští electropopoví Kelly Family FM Belfast, kteří výtečnou schopností interakce s publikem dokázali umně odvést pozornost od repetitivního modelu svých skladeb. Po nich nedali únavě šanci ani australští elegáni v oblecích Cut Copy, kteří dali do vystoupení veškerou energii, takže po skončení show mohli své nažehlené košile ždímat.

Hudebním vrcholem prvního dne byl však bezesporu koncert Iron & Wine, nad jehož ne úplně ideálním umístěním do Intro Zeltu jednu hodinu po půlnoci se dalo kroutit hlavou. Přestože písničkář Samuel Beam není pro německé publikum zdaleka taková hvězda, jakou je doma v Americe (což vyplynulo i z umístění jeho jména na plakátech) a řada příchozích jej brala jako bizarně zvoleného předskokana Crystal Fighters, se svojí kapelou, v níž momentálně s doprovodnými vokály hostuje i Markéta Irglová, předvedl po hudební stránce nejkvalitnější vystoupení. A to navzdory tomu, že by mu více slušel prostor na hlavní stagei při západu slunce, jako například loni Broken Bells. Komorní "klubovou" atmosféru, kterou v Intro Zeltu vytvořil, by se ale těžko překonávalo komukoliv, natož tak zmiňovaným Crystal Fighters, kteří na pódium nastoupili necelou hodinu po něm.

Španělské elektronicko-taneční uskupení totiž bylo na každý pád největším zklamáním dne (a celého festivalu vůbec). Frontman Sebastian se na pódium připotácel s grácií špinavého santusáka, který se právě vyválel ve vlastních zvratcích, a celou dobu vás nutil přemýšlet nad tím, zda to s omamnými látkami opravdu krutě přehnal, nebo to jen znamenitě předstírá. Ve výsledku to ale bylo úplně jedno, protože pitvořeným (ne)zpěvem a neschopností trefit se do rytmu kazil vystoupení svých spoluhráčů tak jako tak. Za necelých 45 minut, které na pódiu namísto anoncované hodiny strávili, Crystal Fighters dokázali, jak moc jsou přeceňovaní. Předvedli, jak jim to naživo vůbec neladí a že to nejzajímavější z jejich hudebního arzenálu jsou jen samply. Že k uspokojení teenagerů v publiku jim stačí jen přehulené basy a intenzivní útoky neposlouchatelného hluku. A že jsou kapelou, jejichž desku si po zážitku ze živého vystoupení už nikdy nepustíte.

Den druhý

Jelikož program v areálu startuje až ve večerních hodinách, mají přes den návštěvníci mnoho volného času. Pokud zrovna netančí na nonstop běžící Sleepless Floor, zpravidla jej Němci zabíjejí nepřetržitým popíjením a grilováním ve stanovém městečku. (V tom, že organizátoři dovolují přinést si sem prakticky cokoli, není Melt! příliš ekologický - všude totiž zakopáváte o skleněné střepy z lahví od piva, které si sem všichni hromadně nosí po kartonech). Cizinec však díky celodennímu volnu může poznávat krásy okolních měst (doporučuji například osmdesát kilometrů vzdálené Lipsko) a pak se před osmou hodinou večerní v poklidu přesunout zpět mezi bagry.

Sobota byla jediným dnem, kdy se Meltu ukázalo sluníčko. Při poslechu talentovaného londýnského electro-písničkáře Patricka Wolfa, jednoho z prvních vystupujících, tak jeho paprskům všichni s radostí nastavili záda. Pestrý program pokračoval v Intro Zeltu, který od půl deváté obsadili These New Puritans. K neúplné spokojenosti svých skalních fanoušků však odehráli poměrně zkrácený koncert, v němž příliš prostoru nedostaly skladby z jejich prvního alba "Beat Pyramid".

Hlavními hvězdami dne byli bezpochyby The Streets, kteří od půl jedenácté ovládli hlavní stage. Mike Skinner, jenž se svou doprovodnou kapelou letos vystoupil i u nás na Rock For People, publiku dávkoval songy z aktuálního alba "Computers And Blues" a zároveň intenzivně zaměstnával ostražité muže z ochranky svými pověstnými "diskuzemi" s publikem, které se rádo nechá formovat jeho příkazy (viz památné "Skloňte sa" na Pohodě 2008) a jež dovedl do varu neodmyslitelným crowd surfingem, který si pak najednou chtěli vyzkoušet všichni.

Na ďábelském tempu The Streets neslevili ani po nich příchozí kytaroví mágové z Editors. Během svižného, více než hodinového koncertu, při kterém se frontman Tom Smith při hlubokém prožitku tradičně svíjel v křečích u každé skladby, stihli představit průřez celou svou dosavadní diskografií, kdy elektroničtější věci z posledního alba "In This Light And On This Evening" střídali s ryze kytarovými záležitostmi z prvních dvou desek.

Po půlnoci se Ferropolis opět proměnilo v taneční parket. Velký úspěch nejprve sklidilo domácí taneční duo Digitalism, s jehož koncertem se poněkud na škodu přebíjelo paralelně probíhající vystoupení Junior Boys na přilehlé Gemini Stage. Východ slunce coby poslední vystupující na hlavní stagei hudebně doprovodili Crystal Castles, kvůli nimž nešla spát řada zvědavců. Ti pak s často zklamanými (až znechucenými) výrazy v zástupech odcházeli, obzvlášť poté, co se skupina po odehrané půlhodině manýristicky stáhla do zákulisí a nechala se vytleskávat. Nutno podotknout, že venkovní vystoupení kontroverzní kanadské dvojici možná lehce uškodilo. Jejich pověstné hypnotické světelné show totiž více svědčí uzavřené prostředí stanu, ve kterém by jejich zvuk rovněž nenarušoval zvedající se větřík, předzvěst nevlídného nedělního počasí.

Den třetí

Z hlediska počasí se poslední den festivalu opravdu nevydařil. Déšť vytrvale zkrápěl celý areál až do pozdního večera, takže už první odpolední koncert švédského písničkáře Josého Gonzáleze pod zastřešenou Gemini Stage byl narvaný k prasknutí. Nedýchatelným se stal i nepřetržitě zaplněný Intro Zelt, kde odpoledne vystupovali například postrockoví Errors. Při podvečerním koncertu kytarových Cold War Kids na hlavní stagei déšť na chvíli sice ubral na intenzitě, nicméně o dvě hodiny později, kdy zde hráli White Lies, zase zhusta lilo. Důvtipnější část publika, které se díky volně dostupným pláštěnkám proměnilo v dav žluťásků, se skryla pod železnou konstrukcí jednoho z bagrů. Ostatní, věrni svým hudebním idolům, mokli pod neustávajícími provazy vody valícími se z nebe.

Legendární Pulp byli coby hlavní headlineři jasnou volbou téměř pro všechny. Navrátivší se Britové však v rámci letošní festivalové sezóny byli jednou z nejvytíženějších kapel, tudíž vidět a slyšet je jinde (například na Pohodě) nebyl až takový oříšek. Pro některé tak alternativa byla jasná: američtí rockeři Les Savy Fav, jejichž živáky jsou nezapomenutelné díky výstřelkům svérázného zpěváka Tima Harringtona, který během koncertu tráví drtivou většinu času uprostřed publika. Proto jej příchozí návštěvníci mohli zahlédnout již před samotným koncertem, jak pečlivě rekognoskuje terén a plánuje si trasy svých "výletů".

Už úvodní nástup kapely diváky strhl - poté, co kytarista zachránil zbloudilou žabku, vkráčel na pódium obr zahalený do kostýmu komiksového hrdiny, kterého všichni mylně považovali za Harringtona (díky jeho pověstné zálibě v bizarních převlecích). Pravý Harrington ovšem vzápětí nečekaně přiběhl ze zákulisí a svého dvojníka z pódia okamžitě vyhnal. Sedmatřicetiletý plešatý obr v trenkách a barevných podkolenkách dávající na odiv svůj pivní břich se okamžitě stal miláčkem všech přítomných. Tedy až na ochranku, která o jeho aktuální poloze nejednou zcela ztratila přehled (jednou bez jejich vědomí vylezl až na konstrukci nápojového stánku!) a která jen nevěřícně kroutila hlavou, když s gustem popíjel jarovou vodu, oháněl se nad hlavou reflektorem či když se jako tarzan pokoušel zhoupnout na červeném závěsu (oddělujícím pódium od zákulisí), jenž jeho tíhu samozřejmě neunesl.

Že Harrington miluje své publikum a ono miluje jeho, nelze pochybovat. Společně s ním dokonce skákal v první řadě a tleskal svým skvěle sehraným kolegům z kapely, kteří jako by si jeho excentrických výstupů vůbec nevšímali. Harrington s mikrofonem korzoval napříč stanem, nechal lidi zpívat do mikrofonu, lil jim do úst pivo a spontánně reagoval na každý jejich podnět a oni jej i přes jeho váhu na oplátku nosili na rukách a obdivně poplácávali po celém těle.

I přesto, že Harrington rozhodně nepatří mezi nejzdatnější vokalisty a na koncertech jeho zpěv oněmi výlety do publika místy trpí, Les Savy Fav předvedli, že jsou sehraní profesionálové. Na jejich show nelze nikdy zapomenout jak po hudební stránce, tak z hlediska jejich "spolupráce" s davem. Přestože na Meltu jejich vystoupení přihlížela pouze hrstka lidí, která až na výjimky nejspíš netušila, na jakou kapelu právě jde, bylo bezkonkurenčně nejlepším. Lepší tečku za čtrnáctým ročníkem si organizátoři vybrat nemohli.

José González, který nedělní program zahájil, jej rovněž i ukončil, když v Intro Zeltu vystoupil se svojí kapelou Junip. Ti, kteří měli ještě energie na rozdávání, mohli vyrazit na Calvina Harrise a při jeho tanečním setu se brodit mezi kopou odhozených pláštěnek a loužemi plnými všemožných odpadků. Zábavnou částí programu pak na úplný konec byla cesta ke stanu, která se v závěru více než půlhodinového úseku, který stanové městečko od areálu dělí, proměnila v táborovou bojovku, při níž se všichni ve tmě snažili udržet balanc na tolik neoblíbených blátivých úsecích.

Zmiňované odpadky jsou pravděpodobně jediným nešvarem Meltu. Řada stanů se za tři dny promění v ostrovy uprostřed moře pohozených kelímků, láhví od piva, kartónů a papírů. K pořádnosti Němce nemotivuje ani pětieurová záloha, která je součástí vstupného a která je návštěvníkům na konci navrácena po předložení pytle naplněného odpadky. Rapidním nedostatkem kontejnerů a popelnic ovšem trpí i samotný areál. Zálohované plastové kelímky však ze země rychle mizí díky píli takzvaných sběračů, z nichž ti nevýkonnější jsou schopni si tu i vydělat.

Autorkou článku je Jana Bébarová