Na sluncem ozářenou Park Stage přišlo další Sluníčko, Lisa Hannigan. Věděl jsem, že to bude dobré, ale až tak? Éterická a neuvěřitelně milá Lisa si získala srdce posluchačů už jen tím, jak se chovala a jak vypadala. K tomu nás obdarovala koncertem plným křehkých písniček, nad jejichž krásou srdce plesalo. Definitivním zaokrouhlením výkonu na desítkové hodnocení byla úchvatná závěrečná coververze depešácké "Personal Jesus"!

U koncertu Trabandu mne mile překvapilo, jak se publikum chytalo a zpívalo s kapelou (jejímž hostem byla Lucie Redlová). Traband vytáhl, jak jeho členové vtipně poznamenali, úplné hniloby ("Krysy") i novější fláky - a bylo to dobré. "Romeo a Julie po dvaceti letech", "Indiáni ve městě", "Černej pasažér"... Caramba, proč se tohle nehraje v rádiích?! Vystoupení Marsyasu bylo trošku rozpačité, ale nešť, lidí přišlo dost, především starší ročníky (měřeno festivalovým průměrem) a ti byli evidentně spokojeni, že si mohli zazpívat se Zuzanou Michnovou a Oskarem Petrem. Zuzana se místy trápila, kapela ji ale naštěstí vždy podržela a nakonec zvítězila síla nostalgie po starých (a skvělých!) písních.

Naprosto nevšedním zážitkem byla hodina s japonským čistě instrumentálním kvartetem Mono. Černý kůň festivalu? Ten koncert byl naprosto jedinečný a vyžadoval celého posluchače. Kapela byla úplně soustředěná do své hudby a z její strany jsme neslyšeli ani jediné slovo. Skvělá světla doplňovala rozsáhlé kompozice, jež sice byly schematické (ve smyslu tichý rozjezd klíčového motivu, postupný příchod bouře, sonické šílenství a zklidnění), ale dostaly posluchače do úplně jiného světa.

Na Tata Bojs bylo narváno. Tentokrát nehráli na největší scéně, i když by v pohodě měli narváno i tam. Možná už mám výpadky paměti, ale míním, že Tatáči odehráli nejtvrdší a nejnabušenější hodinu, co u nich pamatuju. Perfektně poskládaný setlist tvořily z poloviny novinky z "Ležaté osmičky", zvolňovalo se řídce, byla to jízda od začátku až do konce. Publikum více než nadšené, skvělá atmosféra a šedesát minut uteklo jak voda.

(zbytek reportáže - Radek Londin) Colours se i letos konal také za ploty festivalového areálu a možnost volby byla opravdu široká. Třeba v sobotu odpoledne si mohl člověk dát velice povedené slam poetry klání s těmi nejlepšími domácími borci (nakonec vyhrála jediná borka - Bio Masa), to vše navíc doplněné koncertem jedné z nejzajímavějších rockových alternativ, kapely Zrní v doprovodu českého mistra slovních a myšlenkových přemetů Bohdana Bláhovce. Vše se přitom odehrálo hned před hlavní festivalovou bránou u nového ostravského Divadla loutek. Přijít tak mohl opravdu každý...

Sobotní Park Stage nabídla hned několik perfektních momentů zklidnění. Vedle Lisy Hanningan se předvedla v podobně oslnivém světle (ačkoli po setmění) britská Andreya Triana, jež na sebe upozornila jako hlas downtempového projektu Bonobo producenta Simona Greena. Sama loni nahrála sólové album, které vycházelo z podobného zvuku vyklidněné elektroniky. Naživo však velice prozřetelně zvolila akustičtější sestavu tvořenou třemi doprovodnými muzikanty. Setem tvořeným převážně baladami a zejména svým hladivým i dráždivým hlasem vrátila výrazu r'n'b prapůvodní význam - tedy rytmus a blues. Ukázala, že když svlékáte duši, stimulujete posluchače podstatně více do hloubky, než když svlékáte tělo, což je dneska bohužel pro běžného posluchače představa o tomto žánru. Její vlastní kompozice navíc skvěle zapadly do chytře zvolených coverů, jakými byla klasika "Grandma's Hands" od Billa Witherse nebo na závěr "Sweet Dreams" z dílny Eurythmics. Tuto hitovku navíc celou vystavěla na samplování vlastního hlasu - vytvořila z ní doslova spirituál a přidala svému setu ještě bavičský element.

Návrat Salifa Keity do Ostravy se odehrál ve velkém stylu a rychle odvrátil případný smutek z absence Youssou N'Doura. Mnohačlenný band předvedl zřejmě muzikantsky nejkomplexnější vystoupení festivalu, přitom velice zábavné a taneční. Propletence polyrytmů, které bohatými melodickými běhy podporovala nástrojová sekce, to byl zážitek, který mnohokrát převyšoval současné banalizující syntetické etno-fúze, jež se na festivalu také předvedly. Maestro Keita měl celou kapelu pevně v rukou. O jeho zpěvu i práci s témbrem už se toho napsalo opravu hodně... a právem. Akustičtěji laděné písně z aktuální desky "La Différence" provedl v nablýskanějším a energičtějším provedení, aby zapadly mezi jeho největší esa jako "Djembe" nebo "Bolon". Neumím si představit, co se na jeho koncertech musí dít v Africe, kde mají lidé takovou muziku v krvi... ale i Colours tancovaly!

Kdo už měl možnost slyšet ostrovní indie rockovou senzaci The Horrors naživo, příliš nečekal. Bohužel se od minulého roku nic zásadního nezměnilo. Odcizenost je jistě zásadním tématem jejich hudby, ale když ji naživo nedokážou podat s patřičnou energií a naopak ji ještě zvýrazní, je to škoda. Frontman Faris Badwan tak přes všechna gesta působil no pódiu dost vyjukaně a nejistě, navíc věci z výborné novinky "Skying" naživo působily ještě dost nespojitě a ploše. Na velké hlavní stagei kapela vypadala dost ztraceně. Pod pódiem zůstaly před koncem jen zástupci mladších generací, zřejmě šťastni už jenom z faktu, že mohou být u toho. Při domácím poslechu jsou The Horrors tím nejlepším představitelem současného rocku, bohužel už jim zřejmě náleží nálepka "studiový projekt". Naživo už si příště nebudu kazit dojem.

Domácím Tata Bojs byla oranžová stage dost malá, dav se táhnul, kam oko dohlédlo. V pauzách mezi písněmi neustále propagovali svou čerstvou desku "Ležatá osmička", ale ani to nemuseli dělat, ona se propagovala písničkami sama. Novinky krásně zapadly mezi "best ofky"... Za "Papírovku", kluci dík!

Krásným zakončením sobotní noci na velkých pódiích byl koncert jesenických Priessnitz, který nabídl neopakovatelnou slastně spikleneckou atmosféru. Opět se potvrdilo, že stačí přesvědčivý frontman a kapela, která chápe, co je podstatné, a nepotřebujete žádné vnějškové efektnosti ani stylové šarády. V druhé části setu nechal Jaromír Švejdík odzpívat publikum takřka celé písně a jen si užíval, jak to celé báječně funguje. Koncert byl již tradičně vizuálně podpořen smyčkami z dlouho chystaného filmu "Alois Nebel" (taky se na něj tak těšíte?), což ještě přidalo atmosféře.