Rok 1991 byl pro mne z hlediska muziky naprosto klíčovým rokem. Ba přímo historickým - dnes, s odstupem dvaceti let, se už nezdráhám použít to slovo. Vždy mne vzrušovala myšlenka, že žiju v době, kdy vychází desky, které píšou historii, romantická představa toho, jak kráčím po londýnské ulici v manšestrovém saku a v podpaží si nesu čerstvou novinku Cream nebo Led Zeppelin.
© tenclub.net A najednou to bylo tady: po procitnutí z šedivé reality socialistického Československa (teprve nedávno jsem se slzou v oku vyhodil magnetofonové kazety z osmdesátých let, i když stříbřitý půlkilový walkman Tesla s modrými tlačítky stále mám) člověk
normálně přišel do obchodu a mohl si
normálně koupit (!) "Out Of Time" od
R.E.M. nebo černé album s téměř neviditelným nápisem
Metallica.
V téhle atmosféře, kdy u nás v televizi začali vysílat hudební pořady se zahraničními videoklipy, člověk byl uprostřed vysoké (jo, a mobily, internet, mp3, torrenty a spousta dalších věcí ještě neexistovala), se rodila fakt dobrá hudba. Však také letos některé z těch nejvýznamnějších alb vycházejí v reedicích a sběratelských boxech s raritními materiály, viz "Screamadelica"
Primal Scream, "Nevermind"
Nirvany a "Achtung Baby"
U2. Tetelil jsem se blahem, protože (hlavně) rocková hudba se znovu narodila po divných osmdesátkách. Síťované košile a mrkváče vystřídaly flanelky a odrbané džíny a člověk se učil názvy kapel jako
Soundgarden či
The Smashing Pumpkins.
© facebook interpreta U2 se přestali brát vážně, nahráli v Berlíně svou nejlepší desku a na turné jim ze stropu svítily Trabanty. Jacksonova "Dangerous" i po dvaceti letech zní, jako by byla nahraná včera, Freddie odzpíval svou labutí píseň,
Guns N' Roses vrhli na trh nehorázná dvě dvojalba v jeden den a navždy jsem se zamiloval do
Pearl Jam. A do toho z úplně jiného soudku
The KLF,
EMF a
Massive Attack!
V rádiích se začaly hrát (a hrají se dodnes) "Mama I'm Coming Home" (Ozzy), "Under The Bridge" (RHCP), "It Ain't Over 'Til It's Over" (
Lenny Kravitz), "Losing My Religion" (
R.E.M.), "Hey Stoopid" (
Alice Cooper), "Learning To Fly" (
Tom Petty), "Crazy" (
Seal), "I Can't Dance" (
Genesis), "Nothing Else Matters" (
Metallica) a, pravda, člověk se nevyhnul
Bryanu Adamsovi a
Roxette.
Jasně, dvacet let dozadu, mluví ze mne nostalgie. K těm deskám a písničkám mám přilepené vzpomínky a do značné míry formovaly můj hudební (ne)vkus. Marně přemýšlím, jestli od té doby byl tak plodný rok na velké, důležité a po čertech výtečné desky. "Ten", "Innuendo", "Metallica", "Nevermind", "Achtung Baby", "Out Of Time", "Into The Great Wide Open"... A skoro jsem si jist, že další takový rok nepřijde. Pro mne už určitě ne.
-
souhlasím (Petr003, 11.07.2011 10:17) Reagovat
Hezky napsáno, cítím to úplně stejně jako autor!!! Byl to opravdu neuvěřitelně plodný rok ve kterém vyšli naprosto geniální desky!!!
-
jojo (mil, 11.07.2011 10:55) Reagovat
naprosty souhlas,tohle byl nejsilnejsi rok,tehdy vysli fantasticky desky
-
Re: jojo (Pan Katastrofa, 11.07.2011 12:27) Reagovat
Jojo, jsem hrdej na rok, kdy jsem se narodil, škoda, že jsem vyrůstal v trochu potrhlý době :D
-
:-) (David, 11.07.2011 11:36) Reagovat
Hezky napsané, pamatuju to stejně. Když vyšlo Achtung Baby, byl jsem právě v Londýně a Virgin Megastore na Oxford Street byl asi na 3 týdny vyzdoben dvěma skutečnými Trabanty, (pomalovanými v tehdejším stylu U2). Nechápal jsem to, docela mi to vadilo, že tam je náhle trendy ukazovat auťák, nad kterým doma ohrnuju nos. Ale smířil jsem se s tím, CD přehrávač jsem tehdy neměl a koupil jsem si klasickou desku (LP). V limitované první várce byl přílohou obrázek na tvrdém papíře, jehož miniatura byla jedním z mnoha v mozaice na titulní straně toho alba. Když jsem to pak doma v Hounslow rozbalil, byl tam právě ten Trabant. Scheisse, to mě fakt už namíchlo! Druhý den jsem to šel vrátit s tím, že jsem nepřijel z Československa, abych si tamější silniční opruz kupoval v Londýně. Prodavač sice ne úplně mé důvody chápal, ale souhlasil s tím, abych si pootevřel kterékoliv další LP a vybral si to obrázkem, který mně nebude škodit. Zkrátka, dodnes mám doma ten, na kterém jsou dolní končetiny kapely, jak je hnědobíle zachytil Anton Corbijn :-)
-
Blog (Guitarus, 11.07.2011 14:42) Reagovat
Hezky clanek do blogu, ale co dela tady, to nevim. Neni vubec nic zvlastniho na tom, ze drtive vetsine lidi se nejvic libi hudba delana za jejich teenagerskych let a rane dospelosti. Nerika to bohuzel NIC o tom, jaka hudba se delala v roce X nebo Y.
Argument s vychazejicimi reedicemi je velmi vtipny :))