Zpěvačka a textařka Hélène Ségara je doma ve Francii pro jedny nadpozemskou divou, zařazovanou do stejné třídy jako třeba Lara Fabian či Celine Dion, pro druhé zoufalou zpěvačkou sentimentálních a patetických balad. Nikdo jí však nemůže upřít několikrát dobytý vrchol jak albové, tak singlové hitparády a miliony prodaných nosičů. Zpěvačka, které v žilách koluje arménská a italská krev, za patnáct let svojí kariéry stihla mimo svůj domovský vokální pop zabrousit i do muzikálu, rocku nebo orientální hudby. Ke svým letošním čtyřicátinám připravila novou, vynikající desku "Parmi la foule".

Minulá dvě alba si Hélène udělala zcela podle sebe, což se ne vždy vyplácí. Předposlední a velmi vydařené "Quand l'éternité" překvapilo silnými rockovými vlivy, na francouzské obecenstvo však velkým dojmem, co se prodejnosti týče, nezapůsobilo. Poslední "Mon pays c'est la terre" zase byla kolekce zpěvaččiných oblíbených písní z různých zemí světa, přetextovaných do francouzštiny. Prodejně se stalo tím nejméně úspěšným, které kdy Ségara vydala, a bylo jasné, že její další studiový počin bude důležitým milníkem její kariéry. Zjednodušeně by se dalo říct - na desce "Quand l'éternité" se vyřádila, na "Mon pays c'est la terre" si udělala radost a teď se konečně uklidnila a vrátila zpět k tomu, proč si ji její posluchači oblíbili.

První singl "La vie avec toi" už naznačoval, že ty nejpesimističtější scénáře se možná naplní a zpěvačka si navěky získá nálepku té, co kdysi dávno dělala zajímavou hudbu. Optimistické melodie a popěvky lá lá la la la lá nejsou tím, co se od Ségary, zvlášť po její poslední desce, očekávalo. Avšak to, co se zdánlivě nepovedlo při výběru prvního singlu, bylo vykompenzováno zbytkem desky. Na "Parmi la foule" dokázala Hélène Ségara dát dohromady to nejlepší ze své dosavadní kariéry. Promítla se na něm její láska k akustické hudbě a výtečným baladám za doprovodu smyčců, ale i smysl pro dynamičnost. Zároveň ukázala, že umí výborné skladby předvést bez zbytečného tlačení na pilu a v poměrně intimním provedení. "Parmi la foule" je ve zkratce album, na kterém výborná zpěvačka našla dokonalý balanc toho nejlepšího, čím si ve své kariéře prošla.

I když nedám dopustit na její rockový počin "Quand l'éternité", který pro mě zůstává zcela jednoznačně její nejlepší deskou, není pochyb, že odezva na "Parmi la foule" bude mnohem vřelejší. Ono se ani není co divit. Hélène je sice zpěvačkou, která dokáže zazářit ve spoustě různých stylů, chce-li ale oživit i svou lehce upadající slávu, musí být před podnikáním rázných kroků opatrnější. Krok, který učinila na novince, je tím nejsprávnějším, který mohla udělat.