Jejich hudba je tak přirozená a samozřejmá, až si na první poslech řeknete, že takových kapel existuje plno. Na poslech druhý ale oceníte právě tu sehranost, lehkost a nenásilnost, s jakou Downbelow, a to nejen na albu "Roadside Traveler", přednášejí své svědectví o životě věčných hledačů a samotářů.
7/10
Downbelow - Roadside Traveler
Skladby: Street Seeker, The House Full Of Enemies, Believe, Fire In My Eyes, Roadside Traveler, Autumn Tears, Suburban Blues, Thin Line, Pride, Lost Name, Midnight Dance, Hundred Miles
Vydáno: 17.3.2011
Celkový čas: 45:04
Vydavatel: kapela Downbelow
Frýdecko-místečtí
Downbelow nikam nespěchají. Se svým debutem si dali načas podobně jako
Guns N' Roses s
Čínskou demokracií. Přes deset let hrají, objíždějí festivaly i koncerty. A teď konečně přicházejí s albem "Roadside Traveler". Vedle dnes už kultovní
Prouzy (btw. základy se nahrávaly ve studiu Karla Maříka) se tak objevuje další uskupení z tohoto regionu, které se vyplatí sledovat minimálně periferním pohledem.
Je to, jako by
The Prostitutes hráli klidnější věci od
Pearl Jam k dokumentu o Jacku Kerouacovi. Downbelow umějí složit a zahrát rock, z nějž voní svoboda, dálky, samota. Lidé hledající cestu, ať již v jakémkoliv významu toho spojení. Vedle toho stojí i jakási rozvážnost, vyhranost a zřetelná přirozenost, která zřejmě souvisí právě s časem, který si kapela nechala na přípravu a nahrání debutové desky.
Na jednu stranu Downbelow nezapřou svou českost, a to jak z přízvuku zpěváka Davida Kopřivy, tak z celkového zvuku alba. Na stranu druhou ale jasně cítíme, kde muzikanti berou své inspirace. Americký kytarový rock z bezejmenných temných měst je tu podobně zřetelný. Co je ale hlavní - směr, jímž se kapela vydává, je správný a nejde o laciné kopírování. To dokazují i výborné texty, s hudbou dokonale korespondující a propletené.
Střípky z počeštěných textů
© facebook interpreta Pamatuju si všechno, pamatuju na slzy a vyznání. Má krev zůstala na tvých dlaních, slova ztrácí význam, už jen pád a pak smrt.
Jsem připravený všechno zahodit. Kráčím krajinou, zase blíž sám sobě. Snad někde daleko, za hranicí tohoto světa, pochopím, že i má cesta může dosáhnout svého cíle.
Sto mil za námi a ty nevidíš konec? Můžeme dosáhnout zármutku nebo slz, které jsme dávno ukryli v písku.
A tak, jak padám, slyším tvůj křik, pořád doufám, že snad jenom sním. Tvůj svatej úsměv někam zmizel, ale tebe ještě vidím. Asi je to ztracený. Smrt přijde jen o trochu později.
Downbelow vyprávějí příběh většinou osamělého člověka. Tuláka, asociála, věčného hledače. Někoho, kdo se snaží najít smysl své existence nebo se zbavit nefunkčního a dávno přežitého vztahu. Je jedno, zda to bezejmenné město, v němž se příběhy odehrávají, je San Francisco, nebo Frýdek-Místek. Svazující náladu plnou osamělosti doplňují existenciální vize, věčně bezvýchodné situace, smrt.
Ve svých začátcích hráli funk, za roky své existence ale dopluli do současných kytarově rockových vod, v nichž se cítí nejlépe. A vůbec nevadí, že ve skladbách nepřicházejí momenty, které by byly nepředvídatelné či neočekávané. Své album kapela staví na vzájemné souhře. Hned v první skladbě naladí posluchače na vlnu, která za celou dobu nezmění směr ani intenzitu. Celým albem se tak prolíná jednolitá nálada. Nálada, která prochází i bookletem s fotkami jakoby odněkud z minulosti. Z dob, kdy Jack Kerouac poslouchal bop a svůj život trávil na cestě nebo jako požární hlídač na hoře "Desolation Peak".