Pod pojmem experimentální elektronika si můžete představit cokoliv. Stejně tak pod exoticky znějícím názvem Gurun Gurun. Třeba svezení na hřbetě přerostlé pandy. Při poslechu jejich debutové desky ale zůstávají i ty největší fantazie stát se svěšenou hlavou, stydíc se za svoji všednost.
Nebudu plýtvat vaším časem rádoby poetickým fantazírováním typu:
"Gurun Gurun zní jako když..." Gurun Gurun totiž nezní
"jako když..." Gurun Gurun jsou v první řadě jakousi atmosférou, která se shodou okolností podobá hudbě. Ano - podobá. Vždyť v tomto případě není obsahový význam slova
hudba zdaleka zřetelný ani jednoznačný. Ať už ale nazveme třiačtyřicet minut hudbou nebo jen množinou zvuků, jde o příjemný zážitek.
Budete-li ale čekat na cokoliv připomínající
tradiční hudební postupy, nedočkáte se. Hlavní postup ústřední dvojice Tomáš Knoflíček a Jára Tarnovski (oba
Miou-Miou) je takový - striktně se vyhýbat všem doposud objeveným postupům. Nehledají melodie ani nevytváří harmonie; zaměřují se na jednotlivé zvuky a samply, jež spojují a lepí v osobité pojaté kombinace, variace a permutace. Není tak divu, že si ani po desítkách přehráních nevybavíte jediný motiv, jedinou konkrétní pasáž nebo zvukovou linku. Přesto album dává smysl - svůj vlastní, vnitřní smysl.
Pro eponymní debut Gurun Gurun, jenž původně vyšel už koncem loňského roku na londýnsko-tokijském labelu Home Normal (Library Tapes, The Boats, bvdub ad.), jednoduše platí, že čím méně, tím lépe. Abstrakce a minimalismus jsou zde vyvedeny do naprostého absolutna. Což o to, děje se toho spoustu, jenže na všech frontách (rozuměj ve všech vrstvách či stopách) extrémně potichu, nenápadně a skoro neznatelně. Tichý hluk, řekl by Otokar Březina. Asi jako by
Ecstasy Of St. Theresa ještě více zpomalila a zvolnila. A pokud se vám při poslechu vybaví
Björk, nebudete taky úplně daleko.
Nebýt významného prvku v podobě japonských
vokalistek, zněla by možná dvanáctka skladeb (respektive deset plus dva remixy) jako jeden set. Právě přítomnost asijských hudebnic dokázalo album aspoň trochu naporcovat na jednotlivé dílky a zároveň obohatit exotikou. Sawako, Moskitoo, Rurarakiss ovšem nezpívají - spíš šeptají, popřípadě tiše recitují. Takhle možná v Japonsku ukolébávají děti (nebo dospělé?).
Více než hledání správného popisného výraziva (věřte, že pro desky, jako je tato, má náš jazyk - jinak výrazově bohatý a košatý - příliš chabou slovní zásobu) tak nakonec poslouží informace z tiskové zprávy, říkající, že
Gurun Gurun se věnují také remixování, skládání hudby pro alternativní divadlo, taneční představení a výtvarné instalace. Právě v těchto oblastech umění (čím více alternativní, tím lépe) si tohle album dokážu docela dobře představit.