Základní instinkt a reklama na ticho

01.04.2011 05:00 - Pavel Parikrupa | foto: facebook interpreta

"S drogama můžu seknout, s muzikou nikdy," praví Keith Richards ve své autobiografii "Life". Na světě jsou miliony lidí, pro které je hudba podružnou záležitostí, ale věřím, že každý má v sobě zakódovaný nějaké hudební čidlo, které reaguje na rytmus a zvuk. Ne nadarmo se o hudbě mluví jako o univerzálním jazyce.
Keith Richards
© stonestour2007.midiblogs.com
Přiznám se, že jsem dost konzervativní člověk, ale mám rád své technologické hračky, digitální zrcadlovku, smartphone, tablet. Trochu schizofrenie. V praxi to vypadá tak, že půlku kapacity iPodu vyplňuje blues a fotky v počítači upravuju tak, aby vypadaly co nejanalogověji a nejfilmověji. Sleduju trendy, ale děsím se jich. Je mi jasné, že vydavatelské kolosy jsou přežité, ale nemám rád všechny ty streamy a cloudy. Díky torrentům si doplňuju filmový kánon a je mi krajně podezřelé všechno, co právě letí. Nechává mne chladným skoro vše, co je cool a trendy, a na Facebook mne nedostanete (zatím?).

No ale proč to tady vlastně všechno píšu? Aby tu nebylo zase něco o Lady Gaga a Justinu Bieberovi? Možná. Anebo jak to napsal nedávno čtenář s nickem monty44 jako "Slovo do pranice" v debatě pod článkem: "Co normálního mladého člověka donutí sedět doma u počítače a ve třech stylisticky velmi špatně zvládnutých odstavcích plivat co týden jedovaté sliny na nebohé umělce? Co chcete hodnotit na populární hudbě?" Odpověď je jednoduchá: máme rádi hudbu a máme nějaké silné puzení podělit se s vámi o svůj názor. A to i navzdory riziku (dobrovolně podstoupenému) drsných verbálních útoků anonymních diskutujících.

Ale o tom jsem nechtěl. Technický vývoj paradoxně neprospívá kvalitě poslechu muziky. Zatímco se v posledních patnácti letech prudce zvýšila dostupnost hudby, klesá technická úroveň nahrávek linoucích se do našich zvukovodů. Jsme obklopeni a zahlceni hudbou, která je čím dál blbější a čím dál víc komprimovanější. Posloucháme ji z plastových bedýnek u počítače, z repráčku mobilního telefonu a v místech, kde mezi sebou bojuje několik zdrojů hluku, šumu a dalšího akustického odpadu. Jsme otravováni a sami otravujeme ostatní. Tak jako jsou v televizi reklamy mnohem hlasitější než film, vynucuje si i moderní populární hudba pozornost agresivní hlasitostí. Valí se na nás jednolitá hluková vlna snažící se přehlušit ostatní zvuky a toužící po naší pozornosti. Kolem zuří válka hlasitostí, o níž naprostá většina posluchačů nemá ani páru: do obchodů a éteru se vypouštějí nahrávky, jejichž předností není dynamika, ale hlasitost.

I dnes se najdou audiofilové schopni investovat do kvalitní aparatury, kupovat vinyly a pídit se po kvalitě remasteringu (kterýžto paradoxně může původní nahrávce značně uškodit, jak se můžete dočíst například v tomto rozsáhlém a velmi poučném článku), ale jsou to lidé považováni ostatními téměř za podivíny. Tito podivíni ale vědí, jak důležité je ticho. A dynamika. Protože ty křivky, špičky vrcholů a i hloubky jsou pro nás důležité, abychom nebyli bezohledným stádem zuřivě mačkajícím tlačítko skip, zhlouplí hlasitou a agresivní řídkou hmotou, která má jen jednu barvu.

Následuje reklamní džingl a dlouhé ticho.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY