Oblíbený strom z dětství, po kterém se krásně šplhalo a do jehož větví se dalo bezpečně zanořit - i tak může znít definice magického místa. Julianna Barwick s oblibou vzpomíná i na intenzivní prožitky plného zvuku při kostelních chvalozpěvech. Na albu "The Magic Place" je to nesmírně poznat, aniž by postrádala osobitost.
O elektronikovi
Timu Heckerovi se často říká, že svým atmosférickým noise/ambientem staví doslova zvukové katedrály. Podobný příměr hodně sedí i na
Juliannu Barwick, byť její chrámy jsou oproti Heckerově temnotě a hloubce sluncem prosvícené, sahají často do extrémních výšek a prim tu nehraje elektronika, ale hlas.
Julianna, u níž lze podle prožitku z její hudby velmi snadno odhadnout, že se v mládí ochomýtala po kostelech, pracuje s dnes velmi běžným konceptem vrstvení a smyčkování vokálu pomocí kytarového efekt pedálu, přidává k tomu reverb a výsledkem jsou více či méně experimentální, z drtivé většiny bezeslovné
"oohh" / "aahh" chorály.
V souvislosti s její atmosférou se upomíná na dědečka ambientu
Briana Ena (s tou poznámkou, že Eno se nesoustředil na vokály), občas se objevuje vtipný příměr "indie-
Enya", nicméně new-age v tomto případě není přiléhavá škatulka. U nás zase trochu podobně
vrství a smyčkuje Ridina Ahmedová, z poslední doby každopádně vytane na mysl nejvíc opus "Dragging A Dead Deer Up A Hill" (
ukázka) rovněž sólo-hudebnice
Grouper (která v dubnu vyšle do světa dvě nová EP). Oproti její uzavřené melancholii jsou
drony Barwick jakýmsi světelným a hřejivým protějškem.
Nutno říct, že začátek nové desky ("Envelop", "Keep Up The Good Thing") sice není nijak marný, ale při znalosti předchozích Julianniných alb obě skladby solidně přiživují hlasy o vyčerpání jejího konceptu. Pro předvoj desky, titulní "The Magic Place", platily ty samé obavy, v kontextu alba ale její nádherná ozvěna funguje mnohem líp - jako efektní předěl, od něhož už prakticky nepřichází slabší místo. "Cloak" a "Vow" jemně podbarvuje klavír, "Bob In Your Gait" kytara.
Na hlavním stěžni desky však vlaje úchvatná "White Flag", stejně jako závěrečná "Bode" z minulého EP "Florine" evokuje exotické africké nebo snad polynéské chorály, přitom jí nechybí intimní rozměr a je nejlepší ukázkou toho, jak schopně Barwick ovládá svůj koncept "one-woman choir". Stěžněm druhým je předposlední "Prizewinning" ozdobená tepající kytarou a břinkotem bicích. Je moc fajn, že se tohle zatím nevyzkoušené rozuzlení dostaví, protože jinak by "The Magic Place" v kontextu předchozích opusů nemělo vůbec čím překvapit.
Malinkým škraloupem budiž fakt, že takřka všechno podstatné, byť ve formátu nerozvinutých, krátkých útržků, již
Julianna Barwick předvedla na svém výborném debutu "Sanguine" a dotáhla na následné "Florine" (obzvlášť v případě stále asi jejího vrcholu
"Cloudbank"). "The Magic Place" se vedle své delší stopáže vlastně odlišuje hlavně tím, že vychází na významnějším indie-labelu Asthmatic Kitty, a i díky tomu se většina posluchačů dostane nejspíš právě k němu. Což na druhou stranu vůbec není špatně - deska je to přes minimální posun velmi půvabná, bez hluchých míst a svému názvu vůbec nedělá ostudu. Posuďte sami na
tomto odkazu.