Slovenský popový objev - košické No Name - předcházela před středečním koncertem ve vysokoškolském klubu Hvězda pověst absolutního vítěze letošních slovenských hudebních cen (pobrali totiž trofeje za skupinu, album, píseň a text roku) i sedmé místo hitu "Žily" v žebříčku nejhranějších věcí v českém éteru (na Slovensku byla tato písnička dokonce šestkrát první).

Místo koncertu a především i křtu české verze jejich desky "Počkám si na zázrak", předpokládám, nebylo vybráno náhodně. No Name jsou sami vysokoškoláci a studentské, nejen slovenské, osazenstvo na místních kolejích zaručovalo alespoň minimální návštěvnost. Příjemně mě překvapilo prostředí, čekal jsem betonový sklep a našel útulný a zajímavě členitý prostor s dobrým zvukem. Ještě před koncertem proběhla hudební ochutnávka pro média, při které bylo za účasti velkého množství kamer album pokřtěno, kmotrem se stal nezničitelný zpěvák Elánu "macho" Jožo Ráž, jehož "Voda, co ma drží nad vodou" asi držela české hokejisty na ledě po dobu hokejového mistrovství světa. (No nevím, zda se má vítězit za každou cenu, pokud Finové ujížděli na své skupině Värtinna, prvenství bych raději přenechal jim). Ráž nebyl zvolen náhodně, právě No Name budou jejich předkapelou na podzimním turné.

Celý křest působil amatérským dojmem. Slovenský moderátor se díky svému žoviálnímu a rádoby vtipnému projevu směrem k přítomným návštěvnkům, chlapcům ze skupiny i Rážovi dotkl kalného dna nudy. Jeho konverzace s Rážem ve stylu: tak Jožo, o čem si dnes neměl v Praze tiskovku a na co se tě novináři neptali, patří k tomu nejhoršímu, co jsem kdy měl možnost vidět. V rámci křtu zahrála mladá slovenská pětice složená především z rodinného klanu Timkových (Igor, Roman, Ivan) tři písničky (samozřejmě i "Žily") a skutečnost, že je hráli především pro pár novinářů, známých a bůh ví koho ještě, způsobovala, že teatrálnost, která se dá unést před davem lidí, byla naprosto směšná. Vynikal v ní frontman, kytarista a zpěvák Igor Timko, klečící na závěr na kolenou, to vše jen pro kameru, která ho zabírala ze dvou metrů.

Normální koncert No Name začali hrát až před půl jedenáctou, kdy se Hvězda už vcelku zaplnila převážně studenty. Koncertní zázrak se bohužel nekonal. Určitě to bylo lepší než studiové nahrávky, ale No Name jsou jinak průměrná slovenská skupina hrající kytarový pop a jediná věc ženoucí je dopředu, je výbušnost refrénů a hořkosladké texty o vztazích, na které dívky letí, protože mají rády, když se pro ně chalan trápí. Texty většinou klišovité, zpěv nevýrazný. Pokud je mám k někomu přirovnat, asi nejvíc se ze slovenské scény podobají chameleónům jménem Gladiator. Koncert trval něco kolem hodiny a půl, hráli věci především z "Počkám si na zázrak". "Žily" a myslím že i "Ty a tvoja sestra" zazněly dokonce třikrát, když počítám i neveřejné vystoupení. Dočkal jsem se i popových rekvizit, jakými byly umělý kouř, laciná gesta a mrkání Igora Timka směrem do davu.

Svatou trojicí jsou u No Name "Kristínka iba spí" Petera Nagye, "Ty a tvoja sestra" a "Žily". "Kristínka" z první desky (na české verzi té druhé je jako bonus) zafungovala pro No Name jako beranidlo a prorazila jim cestu do povědomí slovenských mas. Je v tom ale kus pokrytectví prorazit něčím odlišným od zbytku tvorby, protože ucajdaná "Kristínka" se k živým No Name vůbec nehodí. (Cajdák mají ale minimálně ještě jeden, jeho jméno jsem bohužel nezachytil, ale zapalovače nad hlavami mě dostaly docela na kolena). "Ty a tvoja sestra" je zase další úspěšná věc z nové desky, vypráví o tom, že pěkné holky mají ještě hezčí sestry, ale slova: "A jedno čomu verím, sú tvoje sestry pery", s názorným opsáním oblouku kolem hrudního koše mohou zaujmout pouze osoby v pubertálním věku. Téměř absolutní rým: "Ďakujem ti, že sme spolu žili, ja preťal som si žily", je to nejlepší, co No Name vyprodukovali a troufnu si tvrdit, že nic lepšího už dohromady nedají. Tahle písnička má vše, co má popový hit mít, spád, vtipný text a melodické obraty vrývající se do mozkové kůry.

No Name jsou v téhle písni "mladí rošťáci", kteří zpívají o smrti zahalené v popovém oblaku. Připomíná mi to Martina Maxu a jeho "C'est la vie", jeho slova o zubaté, která si nás jednou odnese. Je to smutné, ale podáváno s úsměvem. No Name ale chybí Maxův nadhled, záměrně provokují, je to provokace na efekt, pohyb tupým nožíkem po zápěstích, stejně tak jako ty "pery". O sebevraždě, stejně tak jako o ňadrech, se totiž v popu nemluví, sebevražda je tady tabu, pop má uklidňovat, a tak to tihle "popoví punkeři" nabourávají. Zároveň ale neopomenou zdůraznit, že své texty až tak vážně neberou. Takže vše je v pořádku. Mají publicitu a zároveň může společnost klidně spát .

Původně jsem chtěl psát něco o znovu obnoveném zájmu českého publika o slovenskou hudbu a No Name surfujících na vrcholu této vlny. Včas mi ale došlo, že to není pravda, že No Name mohou být maximálně druhým šplouchnutím po Janě Kirschner, ale o žádnou jednolitou vlnu nejde. Utvrdili mě v tom i neopunkeři Iné kafé, kteří mají na Slovensku status hvězd a kteří zrušili pražský křest po brněnském fiasku s pár diváky. Vždyť kdo z širší populace zná třeba Polemic nebo jiné zajímavé slovenské skupiny jako Para a podpbně? Naturalizovaný Richard Müller se už ani za cizince pokládat nedá. Takže kdo zatím u nás uspěl ze slovenské mladé vlny? Zatím jenom Jana Kirschner, která si to ale zcela zaslouží, protože její pop převyšuje No Name minimálně o "pery". Ale Dolly Buster.

No Name, Hvězda, Praha, 16.5.2001