Nepovedený experiment s fanoušky i sebou samými

14.09.2010 12:00 - Petr Doupal | foto: facebook interpreta

Linkin Park patří mezi největší kapely dekády i díky příkladnému vztahu s fanoušky. Po zajímavém hudebním odklonu na "Minutes To Midnight" však nová deska "A Thousand Suns" přináší tak jinou hudbu, že je až škoda, že tento experiment vyšel pod značkou LP. Navíc se vytratila hitovost...
4/10

Linkin Park - A Thousand Suns

Skladby: The Requiem, The Radiance, Burning In The Skies, Empty Spaces, When They Come For Me, Robot Boy, Jornada Del Muerto, Waiting For The End, Blackout, Wretches And Kings, Wisdom, Justice, And Love, Iridescent, Fallout, The Catalyst, The Messenger
Vydáno: 13.9.2010
Celkový čas: 47:56
Vydavatel: Supraphon
Co vidíte vy v cover artu "A Thousand Suns"? Já odlétajícího ptáka. Stejně jak Linkin Park ve svých textech hodně využívají paralel a metafor, přeneseně si v tom nyní už představuji odlétajícího fanouška. Chestere a Mikeu, ruku na srdce, vy jste si opravdu mysleli, že nás, kteří milovali "In The End" nebo "Numb", nenaštve tento projekt? Chtěli jste se odvrátit od popové komerční tvorby a mermomocí udělat něco naduměleckého, váš experiment se ale jednoduše nepovedl. Čím to? Je to vina spoluproducenta Ricka Rubina, nebo za to může nový účes Mikea na hříbečka říznutý stylem emo?

"A Thousand Suns" je rozhodně nekonvenční a zajímavé album. Hrozně nerad bych tomu ale říkal řadovka Linkin Park. S Linkin Park, a to hlavně s klenoty (dle mého názoru) "Hybrid Theory" a "Meteora" totiž má pramálo společného. Bohužel značka prodává, a i když hlásí odvrácení se od něčeho očekávaného (= komerčního), tak jen doufám, že šestice hudebníků zaznamená výrazně negativní reakce a uvědomí si, že tudy cesta nevede. Je až zvláštní, že Linkin Park jsou opravdu šestice, vůbec to totiž na desce nejde poznat, v záplavě zvuků je živá kytara nebo pořádné bicí málo slyšet.

A jak tedy album zní? Všelijak. Posbírejte dohromady U2, Coldplay, Nine Inch Nails, Muse, Rage Against The Machine, 30 Seconds To Mars a další altrockové kapely a odeberte hitovost a máte osm písniček na desce. Ano, nachází se jich tam pouze tolik, zbytek zabírá trochu trapně procítěné akustické outro a skity s nahrávkami známých revolučních proslovů (včetně Martina Luthera Kinga nebo Roberta Oppenheimera). Celé album je tak trochu politicko-aktivistické. Vlastně hodně, potenciálně temná budoucnost světa je hlavním motivem kolekce, i když Chesterovy melancholické části spíše bědují nad smutnými lidskými vztahy a zásadně adresáta stesku oslovuje druhou osobou jednotného čísla. Druhou stranou jsou ony rebelizující ostré řeči, které pocházejí hlavně od Mikea. Bohužel jeho stanoviska docela postrádají důvěryhodnost. V mixu klavírových melodií a digitálního bordelu prostě působí multináladové hlasy Chestera a Mikea spíše zmateně.

Přitom pokud se jedná o hudbu, jejich stará tvorba nebyla v základu příliš odlišná: samply, efektní elektronické zvuky, scratche a další serepetičky a k tomu řízné kytary a bicí. Zde však nenajdeme až na výjimky zajímavé klavírové melodie, scratche působí směšně, přemíra v polovině případů nudných nebo někdy i nelibozvučných digitálních zvuků vše ubíjí, kytary znějí samplovaně, bubny často jako z drum machine. Snad jediným opravdu zajímavým prvkem je gradace písní: jejich základní osa je totiž hodně minimalistická, a protože mají čtyři až pět minut, s přechody mezi jednotlivými částmi si dokázali pohrát. Bohužel co naplat, té nudě to nepomůže.

Když jsem poprvé slyšel singl "The Catalyst", těžko bych tipoval, že to bude prakticky jediná vyčnívající písnička vhodná pro rádia. Téměř eurodiscové pípátko v refrénu je dostatečně zapamatovatelné a pomalá pasáž před outrem (03:21) je vyloženě dokonalá: jedině tam mám ten krásný pocit, že slyším Linkin Park. U katalyzátoru se opravdu nenudím, co ale říct na takové "Burning In The Skies" nebo "Iridescent", které by s přimhouřením očí mohli zpívat právě takoví U2 nebo Coldplay, u nichž by se ale nedostaly ani na B stranu zapomenutého singlu...?

Pak tu máme bojové ukřičené "Wretches And Kings" s ostrým kytarovým riffem do rapu, což má být odkaz na Public Enemy. "When They Come For Me" pak překvapí domorodými bubny, arabsky znějícími vokály a Chesterovým intermezzem, které utne Mikeovo pořvávání: "Try and catch up motherfucker!". Obě skladby by se hodily jako soundtrack k bitce ve staré industriální budově v postapokalyptickému filmu, jejich zařazení na "A Thousand Suns" je tak příhodné vzhledem k zamýšlenému tématickému konceptu alba. Celkově ale v kontextu tvorby skupiny působí tato dvojice skladeb značně mimoňsky.

Mám dojem, že tentokrát bylo celé vedení vývoje alba špatné. Linkin Park vždy přicházeli s malými nápady, které postupně rozpracovávali: ze stovky nápadů - samplů, melodií, motivů apod. - pak výběrem těch nejlepších vzniklo pár finálních písní pro desku. Na "A Thousand Suns" to však vypadá, jako by skladby nenapsali, nýbrž je zmateně vykonstruovali při působení nebývale silných drog, na které prostě hodní kluci z Linkin Park nejsou dělaní.

Zmíním však ještě dvě skladby, které nepatří do odpadu. "Robot" je taková symfonie elektronické doby a "Blackout" je psycho nářez, který baví: šílené cuty, kombinace piána a syntetických kláves a přechody z neurvalého řvaní do melancholické pasáže si budete užívat. Doufám, že někdy brzo i na koncertě. Myslím ale, že většina fanoušků bude ráda, když LP zahrají hlavně ty staré písničky. "A Thousand Suns" je bohužel jen nepovedený experiment.

P.S.: Jestli na desku bude mít stejný názor dalších pět redaktorů musicserveru, se brzy dozvíte v makrorecenzi.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY