Když se řekne jazzový zpěv, nejspíš se vám vybaví jiní umělci než právě Dianne Reeves. Ale každý, kdo navštívil ve čtvrtek pražské Kongresové centrum, už bude mít toto jméno s touto kategorií navždy spojené. Majitelka čtyř cen Grammy tu totiž odehrála koncert rozhodně hodný takto prestižního festivalu, jakým Pražské jaro bezesporu je.

Přivezla si s sebou výborné jazzové muzikanty - kytaristu Romera Lubambo, kontrabasistu Reginalda Veala, bubeníka Terreona Gullyho a pianistu Petera Martina, ale ti byli ve středu pozornosti snad jen na začátku celého koncertu, kdy samotná zpěvačka byla ještě v zákulisí. S jejím příchodem totiž jako by kvartet, jakkoli vynikající, takřka zmizel z pódia a zůstal na něm pouze nepřekonatelný zpěv Dianne Reeves.

Nebo bych spíše měl napsat famózní. Jen málokterý superlativ ovšem dokáže vystihnout její precizní intonaci, snad nekonečný hlasový rozsah nebo třeba timing. A už vůbec nenalézám slova pro úchvatné přechody mezi jednotlivými polohami a mezi tóny, jejichž vzdálenost se dala měřit i na oktávy. Předváděla dokonalý cit pro intenzitu celých písniček i jednotlivých tónů. Její zpěv byl nezvykle pestrý, což bylo způsobeno například i rozmanitým frázováním. Od scatu přecházela k velmi podobnému stylu, ovšem v táhlých tónech, a pokračovala až do stojatých vod jakéhosi notování.

Hlavně v první polovině koncertu, která byla jasně vymezena přestávkou, bylo patrné, že Dianne Reeves je zpěvačkou pocházející ze staré školy, ale přitom do ní implementovala řadu inovací. Má svůj styl postavený na jazzu, ovšem na něj dále staví řadu dalších žánrů jako blues, r'n'b, gospel, bossa novu a nebojí se třeba ani špetky country, jak to předvedla v nezvykle svižné písničce, kterou věnovala své pětaosmdesátileté matce. Větší část koncertu se nesla v poklidném duchu, ale přesto v několika momentech Dianne ukázala, že zvládne i velmi slušné groove, které rozpohybovalo nadšené publikum v sále.

Musím se přiznat, že jsem asi ještě nikdy nezažil tak muzikální zpěvačku jako právě Reeves. Jako by snad nechtěla svůj oblíbený zpěv opustit ani na chvíli, a tak často s lidmi komunikovala v improvizovaných skladbách. Představila tak například sebe, svoji kapelu nebo i vztah k Praze a cestování na turné. Stejně jak kladla své myšlenky, sázela jednotlivé slabiky do nejrůznějších tónů bez sebemenšího zaváhání. A když už se pustila do mluveného slova, většinou bylo velmi odlehčující a velmi osobní. Dokázala několik minut s jemnou nadsázkou mluvit o Georgi Clooneym, s nímž spolupracovala na filmu "Good Night, And Good Luck".

Kdesi jsem se o Dianne Reeves dočetl, že její zpěv roste s živým vystupováním. Ovšem nikdy bych si nedokázal představit, jak moc toto tvrzení dokáže naplnit. Kdo ji naživo neviděl, asi jen těžko uvěří. Ač se jednalo o poměrně intimní koncert, reakce publika byla velmi bouřlivá a nebylo neobvyklé, že se potlesk ozýval i uprostřed písniček. Koho by mrzelo, že tuto jazzovou událost propásl, má sakra štěstí. Za půl roku se k nám chystá Dianne Reeves znovu, tentokrát na festival Struny podzimu. Zatímco na Pražském jaru představila především svoji vlastní tvorbu a poslední album "When You Know", na podzim se blýskne svoji poctou Sarah Vaughan.