Znáte ten pocit, kdy v němém úžasu stojíte před něčím velkolepým, obklopeni krásou a v tom dech beroucím momentu se zastaví čas? Ať už je to římská katedrála, beskydské údolí nebo svíčková od maminky, máte pocit něčeho nadpozemského a jste naplněni vděkem za dary seslané nám k potěše a blaženosti. Něco podobného se dá říct o koncertu (nebo snad o všech vystoupeních) Bobbyho McFerrina. Ostravská ČEZ Aréna umělce hostila ve státní svátek a byl to ten nejlepší způsob oslavy.

V jakési internetové diskusi anonymní zdroj prohlásil, že nechápe, proč z McFerrina dělají takovou hvězdu, když jen tak jódluje. McFerrinova hudba nemusí být pro každého (jeho nová deska "Vocabularies" rozhodně není snadný poslech), jenže McFerrin není hvězda v dnešním pokrouceném vnímání. Je to absolutní génius a je jen na vás, jestli chcete, aby vás vzal do svého světa.

McFerrin je bez přehánění schopen zazpívat cokoliv, jakýkoliv hudební útvar a jakýkoliv zvuk. Na koncertě ukázal věci, co se v psaném textu opravdu těžko popisují, protože tyhle zážitky jsou nepřenosné. Ne že by to bylo u něj nějak překvapivé, ale vždy to je úžasné. Ať už se jedná o sborový zpěv přenášející posluchače do srdce Afriky, klasiku od Bacha ("Ave Maria"), pop nebo hip hop (vtipný moment byl, když Bobby rozhoupal posluchače do rytmu, který mu udal beatboxem jeden z diváků). Jeden z nejhezčích momentů večera byla McFerrinova interpretace blues "Sweet Home Chicago".

Řádění islandské sopky způsobilo odklad koncertu o dva týdny a mělo ještě neblahý důsledek v neúčasti jednoho z plánovaných hostů, Ivy Bittové, která již v termínu měla jiné vystoupení. Dan Bárta zdárně sekundoval hlavnímu protagonistovi a musel jsem se v duchu smát, protože se mi samovolně v hlavě rozezněla píseň "Ani náhodou" od Alice, ve které Bárta pře drahnými lety zpíval - od té doby urazil Dan obrovský kus cesty. Obdivuhodné. Pochvalu zaslouží i sbor složený z tuzemských zpěváků, který seděl v půlkruhu za McFerrinem na střídmě zařízeném pódiu.

McFerrinův koncert (který mimochodem začal téměř přesně v plánovaných osm a trval hodinu a tři čtvrtě) by ještě lépe vynikl v uzavřenějším prostředí, než byla ČEZ Aréna, přesto byl prostor výborně nazvučen a perfektně bylo slyšet sebemenší šustnutí. Když dirigent a aranžér Roger Treece, nenápadná druhá osobnost večera a spolutvůrce "Vocabularies", hodil na zem pár papírů s notama, bylo to slyšet až pod stropem stadiónu. Stejně jako nadšené výkřiky a spontánní tleskání z publika, které McFerrin vtipně utínal jen pohybem ruky.