Kdyby žila život průměrné hollywoodské celebrity, tedy hodně boyfriendů, skandály, možná drogy, za chvíli by po ní neštěkl ani sousedův čokl. Ona se ale prezentuje jako šílenec se střízlivými názory. A samozřejmě zpívá první rádiovou pop ligu, kterou vede a hraje jen ona. Lady GaGa a "The Fame Monster".
Už ani nevzpomínám, kdy byl hudební svět tak rozpolcený. Jedna polovina ji miluje, druhá nenávidí. Klišé jako hrom, ale na místě. Možná kdyby se prezentovala stejně jako ostatní zpěvačky, nebyla by tolika lidem trnem v oku a pravděpodobně by nebyla ani tak úspěšná. Její styl, její hudba, její ego válcuje celý svět. Skoro by se slušelo říct, že máme náhradnici za
Madonnu, ale tohle je taky kolovrátková věta. Tak co třeba napsat, že
Lady GaGa je prostě v současnosti kapitánkou popové lodi, která má všechna esa pevně ve svých rukou?
Předem je třeba si ujasnit, že Stefani Germanotta nevymyslela pop a nevymyslela ani extravaganci. Píše a mluví se o ní jako o originálu, ale to ona není, protože téměř všechny nápady, výstřednosti i hudbu přebírá od těch, co byli úspěšní před ní. U někoho jiného by se to posuzovalo jako těžce neodpustitelný hřích, u Lady GaGa je to v pohodě. Protože to je ona, kdo konečně zaplnil popovou díru, která po tom, aby ji někdo zacelil, léta řvala jako siréna na poplach.
Zpěvačka ani deska nejsou žádné velké umění. Je to
jen pop. Ale ten nejkvalitnější a nejblyštivější pop, jaký teď můžete dostat naservírovaný. Ber, nebo nech být. Miluj, nebo nenáviď. Téměř nic mezi tím. Ale doba tak káže. Mainstreamovým posluchačům se nechce poslouchat složité pětiminutové písně s textem na zamyšlení. Lidské mozečky lační po jednoduchých, zapamatovatelných melodiích, které si mohou broukat a v jejichž pozadí je možná nějaká vyšší myšlenka, neodkryta na první poslech. Tohle nabízí Lady GaGa. Oproti debutu "The Fame" je "The Fame Monster" čitelnější, možná i tím, že GaGa už není žádná novicka. Neslyším a nechci slyšet jména
Gwen Stefani,
Madonna a
Britney Spears. Tohle je Lady GaGa, která zkrátka ráda loupe perníček ostatních.
A upřímně mi to ani nevadí. Přes občasné vykrádání sebe sama ("Monster") samplování
George Michaela ("Dance In The Dark") nebo
Ace Of Base ("Alejandro") mi celá deska přijde pořád svá, pořád poslouchatelná a na vyšší úrovni než všechny ostatní popové nahrávky za poslední dva roky.
"The Fame Monster" má sice jenom osm písniček, ale každá by mohla být z fleku singlem, který dobude hitparády po celém světě. Osm divadelních vystoupení, osm podob, kterými prezentuje důvtip, nápad, lstivost, hravost, veselost, sklíčenost, požitkářství a erotiku. A to je prosím všechno jejím dílem. Klobouk dolů. Malé pochybnosti mnou zmítaly při poslechu jediné balady "Speechless". Přišla mi laciná a hlas Lady GaGa jsem klasifikovala jako hlas barové štětky. Pardon za výraz. Ale vím, proč mi vadila. Není tam tolik toho patosu, nelepí, necukruje a nehraje asi jako jediná na rádiový efekt. Důvod proč milovat tuhle baladu je zpěvaččina vzletnost a rozohněnost, kterou rozluštíte až po několikátém poslechu.
Co na tom, že jsou to z devadesáti procent skotačivé písničky? Někdo na tom vyhoří, Lady GaGa na tom staví svou nesmrtelnost a za krátkou dobu hudební scéně se posouvá v hudební hierarchii hodně vysoko. Ale nechme královně její trůn, nesluší se ji shazovat z křesla, na které dřela několik desetiletí. Ani jí nepřisuzujme post princezny, protože tohle není pro současnou popovou revolucionářku dost lukrativní. Ať se o něj perou jiné, protože
Lady GaGa rozvíjí novou pěveckou větev. Sama je v ní nejvýše a následovnice a učenkyně se jenom hrnou.