Co vás vedlo k sólové desce?

Už odmalička jsem si skládala písničky. Pouze ve své hlavě, ale mám dobrou hudební paměť, takže jsem si hodně melodií zapamatovala. Lepší tvar začaly dostávat až v okamžiku, kdy jsem se naučila hrát na kytaru natolik, abych se mohla doprovázet, a od doby, kdy jsem se naučila pracovat v hudebním softwaru. Svůj sólový materiál jsem schraňovala dlouho, měla jsem okolo čtyřiceti písní, ze kterých jsem vybírala, a album vydala v době, kdy jsem věděla, že nebude tříštit energii Banany.

Léta jste byla právě nejnápadnější figurou Banany. Nejen zpěvačkou, ale tím živelným zvířetem... Naplňovalo vás to?

Milovala jsem to. Být vichřicí, která se každý koncert urve ze řetězu a na konci leží bezvládně na zemi a omotaná kabely s výrazem odevzdané blaženosti... Svou vlastní tvorbou jsem ale nějak podvědomě doplňovala pohár, který bylo asi potřeba doplnit. Pohár intimity a něžnosti, která ve mně dřímá také. Navíc, ono zpívat s Bananou bylo fyzicky docela dost náročné a v té šílené smršti zvuků se mnohé ztratilo. Nyní se musím velmi koncentrovat na interpretaci a prožitek, protože v této intimní a nahé hudbě jde slyšet úplně všechno. Každý nádech i každá chyba.

Takže jste přirozeným vývojem chtěla dosáhnout nějakého posunu? Jiné mety?

Nevnímám svou desku jako dosažení nějaké mety. Mým cílem je tvořit hudbu, která má nějakou hodnotu.

A jak tedy desku vnímáte?

Jako pestrou směsici nálad a barev, nad kterými se vznáší můj hlas a emoce. A přiznám se, že jsem opravdu nečekala, kolik zasáhne lidí. Píší mi mailem nebo na Facebook a ani si nedovedete představit, jakou radost mi to dělá. A to nejen proto, že mě stála hodně úsilí a nechala jsem v ní celou duši.

Zkuste vybrat píseň, která pro vás znamená nejvíce? Jednu, dvě, klidně tři.

Často přemýšlím, kterou skladbu mám nejraději. Ke každé mám silný vztah. Z různých důvodů. Někde je to textem, jindy melodií nebo atmosférou. Pokud musím vybrat, tak "Zahrada", "Blue Steel" nebo "Wild Secret".

Co říkáte, když podáváte album "Tajemství Lotopu" někomu, kdo ho ještě neslyšel?

Neříkám vůbec nic. Nevím, co mám říct. Spíš zčervenám.

Víte, působíte jako pokorná, skromná a zjevně i hodná žena. Není to vlastně špatně? V pozici umělkyně v Česku, tedy půdě nepříliš přející kumštu, byste měla být spíše dravá, průbojná a neústupná, ne?

Nějakým způsobem jsem, ale jinak. Ve své tvorbě. V komunikaci s lidmi a médii jsem se naučila veliké pokoře. Je jí potřeba. Ale je pravda, že průbojnost v šoubyznysu je základem úspěchu. Já se ale v šoubyznysu nepohybuji. Je to svět, který mi přijde poněkud úzkoprsý a depresivní.

Když píšete texty, držíte se nějakých pravidel? Rýmování? Snažíte se o autentické výpovědi nebo povídavě mystifikující texty?

Přemýšlím nad vším, ačkoliv je ten text někdy ve výsledku hodně obrazný. Některá slova jsou vymyšlená, protože mám ráda pestrý přístup a nechci se omezovat. Pokud cítím, že nechci skladbě dát určitý text, zvolím vladivojnštinu. Je zvukomalebná a já se v ní cítím svobodně.

Zkuste tu tajemnou řeč definovat.

Přirozeně se brání jakýmkoli definicím. Pomáhá mi létat. Například skladba "Tony"...

... která je nominovaná v Tais Awards jako píseň roku...

... je celá ve vladivojnštině, a jak jsem zjistila, je pro mnohé silně emotivní. Složila jsem jí prve český text, se kterým jsem nebyla spokojená, pak Johnny Walker složil text anglický, ale taky to nebylo ono, tak jsem nechala píseň otextovat profesionální básnířku, ale stále jsem se do toho nemohla dostat. Vnímám vladivojnštinu jako velmi důležitou, i když by se mohlo zdát, že je pouhou berličkou, když mě nenapadnou žádná vhodná slova. Není tomu tak.

Zajímáte se o to, co se děje v hudbě?

Současnou hudbu poslouchám jen okrajově. Znám nějaké nové trendy, ale vím, že jsem jinde a že se těmto trendům vymykám. Někdy mě trošku mrzí, že se nemám kam zařadit, protože na otázky typu Jakou hudbu vlastně děláš? ani sama nevím, co mám říct. Kdybych chtěla někam patřit, musela bych svou tvorbu nějak přesněji charakterizovat po formální a možná i obsahové stránce a tím bych jí ublížila. Já jsem já, ať se vyjadřuji jen se španělkou a violoncellem nebo v košaté elektro koláži. Vždycky to budu jen já sama.

A co Banany, co se s kapelou děje teď?

S Bananou jsme si dali pauzu na dobu neurčitou. Udržovali jsme kapelu při životě místy už jen ze zvyku. Dva jsme v Praze a dva v Ostravě. Absence koncertů byla dalším z důvodů, proč jsme se rozešli. Je to paradoxní, ale tady u nás lidé mají zájem trošku o jiný žánr hudby. Materiál na další album ale máme rozpracovaný. Dalibor také pracuje na své desce, Marek hraje se skupinou Evolution Dejavu a Pavel zase v duu Abigail Ybarra. Takže každý se aktivně věnujeme hudbě. Pokud ucítíme takové to vnitřní pnutí, že nám společná tvorba chybí, dáme se zase dohromady.

Chtěla byste?

Já osobně bych byla ráda, kdybychom spolu ještě v budoucnosti třeba něco udělali, protože takovou kapelu, jakou je Banana, už nenajdu.

V roce 2007 jste ukončila studium na výtvarné fakultě Ostravské univerzity. Věnujete se intenzivněji výtvarnému umění i nyní? Tvoříte, malujete, vystavujete?

Maluji hodně. Zbožňuji to. Nejvíce času strávím ve svém pražském ateliéru během podzimu a zimy. Přivádím tam k životu takové zvláštní bytosti. Nevím, jestli to jsou muži či ženy, ale jsou dost citlivé a vnímavé, taky trošku blázni. Čekají mě teď dvě výstavy - v Karviné v galerii Pod Věží a druhá na jaře v hotelu Icon v Praze.

Jak vlastně vnímáte přesun z Ostravy do Prahy?

V Ostravě jsem byla šťastná. Dětství, studium, vztah, kapela. Ale v určitém okamžiku jsem už nevěděla, jak dál. A v Praze jsem se navíc zamilovala. Mám v Praze i práci, která je pro mě docela zásadní, protože hudba mě stojí hodně peněz. Investuju do ní všechno, co vydělám. Dělám hudební dramaturgii pro různé komerční televizní pořady.

Vždycky jsem se chtěl zeptat, zda se cíleně snažíte být výstřední, nebo je to takový váš rys?

Jak kdy a jak kde. Nejsem totiž vyložený exhibicionista, ale když se dostanu do ráže, zvlčím. Toužila jsem po tom, když jsem byla mladší, ale teď mě to nějak přechází. Dnešní společnost se k lidem, kteří jsou hodně vidět, chová poněkud necitlivě. Netoužím po tom, aby mě lidé potkávali na ulici a poznávali po koncertě, proto jsem také dlouho nosila červenou paruku.

A kam se poděla?

Ta odpočívá na takové malé polystyrenové panence. Ale své poslední slovo ještě neřekla. Objeví se brzy ve videoklipu k písničce "Wild Secret".