Máme za sebou další hudební dekádu. Deset let, co opět změnilo svět. Pokud konec osmdesátých let přinesl sametovou revoluci, pád Berlínské zdi a krach komunistického svazu, což mělo za následek, že devadesátá léta byla jedním velkým mejdanem, oslavou svobody a míru (byť výjimky se našly), začátek jednadvacátého století nám mediálně objevil nepřítele nového - terorismus. A tahle trpká pachuť ovlivnila výrazně i hudbu. Ať už tématicky (do Bushovy politiky se opřeli i Radiohead), nebo obsahově (americká verze debutu The Strokes neobsahovala písničku zesměšňující newyorské policisty, protože se to prostě po 9/11 nehodilo). Příkladů je samozřejmě bezpočet.

Přesto se ale uplynulých deset let vyznačuje především tím, že nic nevykračuje z řady. Ano, konzumní mašinérie objevila ještě jednodušší cestu k penězům než boybandy a do popředí se dostaly talentové (ne)pěvecké soutěže typu Česko hledá SuperStar, MTV zase jednou ovládlo r'n'b a zažili jsme boom reunionů i exhumaci osmdesátkového electropopu, ale vše se tak nějak vzájemně vyvažovalo. Nejvýraznější změnou tak je fakt, že se hudba stěhuje na internet - od mp3jek a streamování hudby či videoklipů až po hudební publicistiku.

Snad i proto je náš žebříček stovky nejoblíbenějších alb uplynulé dekády tak rozmanitý a pokrývá téměř kompletní populární scénu. (Až na metal, ale to už se snad dávno ví, že kritici prostě metal nespolknou a budou ho ignorovat. I když je jako hudební styl nesmrtelný…) Cílem našeho žebříčku není sdělení tak to bylo a jen my máme pravdu, ale seznámení čtenářů s naším pohledem na uplynulé desetiletí. Odráží se v něm nejen náš hudební (ne)vkus, ale i naše zapomnětlivost a všechny osobní úchylky. Vždyť jak jinak si vykládat to, že v něm najdete úlety typu The Teenagers?

V rámci jednotlivých žebříčků shrneme postupně i jednotlivé roky. Připomeneme si, co zásadního se v nich událo, kdo na výročních ceremoniálech za co děkoval a která alba mizela z pultů (respektive vytěžovala servery iTunes) nejvíce. Pokračujeme třetí desítkou první stovky a těšit se můžete na Bloc Party, Coldplay, Justina Timberlakea, Sigur Rós či Suzanne Vega.

---

100 - 91 | 90 - 81 | 80 - 71 | 70 - 61 | 60 - 51 | 50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1

Datum vydání: 29.4.2003
Produkce: David Andrew Sitek, Yeah Yeah Yeahs
Prodeje: 500 tisíc US, 60 tisíc UK

Tohle album je rock and roll. Newyorské trio servíruje přímočaré úderné hitovky, Karen O, symbol a maskot celé kapely, ukazuje svou nejrozjívenější tvář a je plnohodnotným nástrojem všeho toho rámusu, který Yeah Yeah Yeahs z debutu ždímají. Desku produkoval Dave Sitek z TV On The Radio (jak jinak), Spike Jonze natočil kontroverzní klip k písni "Y Control", plný zakrvavených dětí tahajících mrtvolu psa. Protipólem krátkých indie punkových vypalovaček je "Maps", balada, která popisuje vztah mezi Karen a jejím ex, Angusem Andrewem z Liars. MAPS je zkratka pro My Angus Please Stay a NME ji zvolila jako nejlepší skladbu všech dob. "Fever To Tell" se dostala mezi tisíc desek, které musíte slyšet, než zemřete, a Yeah Yeah Yeahs etablovala mezi nejzajímavější světové kapely současnosti.
-- Dominika Jiroušková

Yeah Yeah Yeahs - Maps
"Ano, rock and roll žije, Yeah Yeah Yeahs to dokázali - jen houšť a větší kapky."

Pavel Parikrupa, hlavní recenze

---

Datum vydání: 2.2.2005
Produkce: Paul Epworth
Prodeje: 300 tisíc UK

Bylo by asi dost mimo tvrdit, že jsou Bloc Party kapela debutového alba, ale s ohledem zpátky je víc než jasné, že "Silent Alarm" je jejich nejpovedenější deska a co se dopadu na indie scénu týče, tak také nejvýraznější. Hlavním poznávacím znamením se stala divoká rytmika jejich bicích, post-punkové a math-rockové aranže a především hektický vokál Kele Okerekeho, jenž plnil texty vypovídající o nepohodlném dospívání v neklidné britské společnosti. V roce 2005 byl "Silent Alarm" zcela jistě jeden z nejsvěžejších debutů, což by se vlastně dalo aplikovat i na celou dekádu. Bůh žehnej kapelám, kterým se povede debut jako byl "Silent Alarm", protože to je jedno z těch alb, které prostě nestárne. A když už i akademický Pitchfork píše, že jde o "inteligentní album, které spousta lidí bude milovat", tak na tom něco bude.
-- Tomáš Bláha

Bloc Party - So Here We Are
"V Bloc Party se dá věřit, protože jsou kapela pro bílé, černé, hetero, hip hop kids, podivíny, outsidery, emo děti, punk-funkery, teplouše, a ano, netrendaře. (...) Zpátky v roce 2002 Pete'n'Carl řekli, že je 'čas hrdinů'. Dobrá, teď je čas anti-hrdinů."

Imran Ahmed, NME

---

Datum vydání: 26.8.2002
Produkce: Coldplay, Ken Nelson
Prodeje: 4,5 milionu US, 2,5 milionu UK

Druhá a poslední deska Coldplay, kterou byste měli slyšet, než umřete. To, co parta okolo Chrise Martina nabízela poté, už byla jen prvoplánová (a také úspěšná...) snaha o davové šílenství nad zaprodanou genialitou "A Rush Of Blood To The Head" a zapřenou skromností jejich debutu "Parachutes". Po prvním albu, které Coldplay představilo jako nesmělé melancholiky, kterým věříte růžové brýle i koťátko s mašlí, nad jejich výjimečností visel otazník. Tak typický pro současnou (a minulou i budoucí) britskou scénu, která je skupinami na jednu desku přímo zavalená. Jenže Coldplay ten tlak nejen dokázali ustát, ale navíc se i sebevědomě vyšvihli do role narátorů uvědomělé společnosti, svérázných proroků a kritiků současných poměrů. Pokud se Coldplay někdy přiblížili U2 z období "The Joshua Tree", tak právě na tomto albu: "I'm going to buy a gun and start a war, if you can tell me something worth fighting for."
-- Miroslav Böhm

Coldplay - Clocks
"Coldplay by se snad dala vyčíst jediná věc, která ale zároveň zapříčiňuje jejich jedinečnost - a sice naprostou ignoraci jakýchkoli moderních hudebních postupů. Jenže právě z 'A Rush Of Blood To The Head' je poznat, že ani tuny mašinek nenahradí tu unikátní schopnost napsat skvělou písničku. A to je věc, kterou umí tahle kapela skutečně výborně."

Honza Balušek, hlavní recenze

---

---

Datum vydání: 12.9.2006
Produkce: Danja, Rick Rubin, Timbaland, Justin Timberlake, will.i.am
Prodeje: 4,2 milionu US, 900 tisíc UK

Psal se rok 2006 a Justin Timberlake věděl, že jestli se má definitivně zbavit nálepky toho hezounka z 'NSync, musí natočit opravdu dobrou desku. Ne že by jeho debut "Justified" z roku 2002 byl nepovedený kus flákoty, vlastně se povedl nadprůměrně dobře, ale znáte to, jak se to říká o těch druhých albech. Timberlake zkrátka potřeboval Něco. A to Něco našel v oslnivě planoucí hvězdě sošného producenta Timbalanda. Psal se rok 2006 a Timbaland věděl, že jestli se má stát opravdu žádaným producentem, musí udělat opravdu dobrou desku. Ne že by jeho záseky s Aaliyah nebo Missy Elliott byly špatné, vlastně byly nadprůměrně povedené, podobně jako ten, díky kterému "udělal" novou Nelly Furtado, ale znáte to: chlap a ženská, to je jiná jiskra než dva chlapi. Když se tedy zkřížily cesty obou a vzniklo album "FutureSex/LoveSounds", následovala exploze, která srovnala celou r'n'b/popovou scénu se zemí. Timbalandovy futuristické beaty ve spojení s Timberlakeovým sebejistým vokálem, to byla kombinace, která dostala do kolen nejen Justinovy fanoušky, ale mnohdy i odpůrce. "FutureSex/LoveSounds" je deska nacpaná hity takřka od začátku do konce a zpěvák sám, na obalu rozkopávající disco kouli, jí dal světu jasný vzkaz: "Jsem tady a jsem dobrej!" A svět vzkaz vyslyšel: Justin Timberlake se stal Králem popu tohoto léta. Psal se rok 2006 a cesty těch dvou pak nabraly úplně jiný směr. Timberlakeova sláva začala stoupat, a Timbalandova produkce se, jakkoliv byla po vydání alba stále žádanější, dostala do slepé uličky a začala padat do popové žumpy.
-- David Věžník

Justin Timberlake (feat. T.I.) - My Love
"V tuto chvíli nemůžu napsat nic jiného, než že FS/LS je nejlepší urbanpopové album od... ehm... 'Justified'. Hudebně by to klidně mohl být nový 'Thriller', ale mikrofon v ruce nedrží černoch z Jackson 5, ale běloch z Disneyho Mickey Mouse Club."

Karel Veselý, hlavní recenze

"Nikdy jsem nečekal, že budu chodit po městě a společně s Justinem si budu prozpěvovat hitovky jako 'SexyBack' nebo 'Summer Love/Set The Mood (Prelude)'. Stejně jako nikdy jsem nečekal, že o bejvalým členovi vykleštěnců napíšu, že jeho deska má neskutečný koule."

Lukáš Franz, makrorecenze

---

Datum vydání: 4.9.2001
Produkce: Rick Rubin, Daron Malakian, Serj Tankian
Prodeje: 3 miliony US, 100 tisíc UK

Těžko soudit, která z nahrávek téhle americko-arménské bandy je nejlepší, největší význam měl v kontextu končící dekády rozhodně druhý počin "Toxicity". "Vždycky jsme dávali bacha, abychom nezněli jako něco, co už jste někdy slyšeli," tvrdil kdysi zpěvák Serj Tankian. A opravdu, jejich jen stěží zařaditelná směs všeho možného od metalu, přes folk až k balkánské hudbě zabodovala u kritiky i u fanoušků. Dvanáct milionů prodaných kopií "Toxicity" neznamená pouze ohromující zdar samotné kapely (podíl na něm nemůžeme upřít ani věhlasnému producentovi Ricku Rubinovi a mistrovi mixu Andy Wallacovi), ale i podstatný úspěch samotného žánru alternativní metalové muziky. Systemům se jej podařilo zpřístupnit široké veřejnosti, což se do té doby povedlo málokomu. Troufám si tvrdit, že tento klenot je jakousi "Nevermind" končící dekády.
-- Petr Bláha

System Of A Down - Aerials
"Velký rozdíl mezi SOAD a většinou neometalové scény (sem bývají při populárním škatulkování obvykle řazeni) je, že zatímco kapely jako Staind, Korn nebo Deftones ve svých textech proplouvají vlastními depresemi, chtějí zemřít a nechat shnít celý ten škaredý a zlý svět, SOAD mají agresivní, politicky angažované texty."

Luboš Kreč, hlavní recenze

---

Datum vydání: 24.9.2002
Produkce: Nigel Godrich
Prodeje: 500 tisíc US

Beck - Pan Mixér, na němž si každý hudební žurnalista do té doby trénoval výrazy "eklektický" nebo "postmoderní" a nikdo nevěděl, kdo vlastně je. Buřič na baru v zapadlém motelu? Experimentátor dělající bordel-funk? Inťoš přemítající po cestě z vernisáže? Nebo snad párty monstrum? "Sea Change" pročistilo vodu a ukázalo, že je hlavně chlápkem s kytarou a pnutím v oblasti hrudní. Na první poslech jednolitá deska, přesto se silným vnitřním příběhem o konci jednoho vztahu, obrátila pozornost celé generace hipsterů k psychedelickému folku - k Nicku Drakeovi, Carole King nebo Serge Gainsbourg. Monumentální a přitom detailní smyčcové aranže Beckova otce, doplněné vzdálenými digitálními chorály i šelesty producentského esa Nigela Godriche, vytvářejí ideální prostředí pro téměř naivně romantické texty... Tenhle chlapík možná bude chameleonem navždy, ale na "Sea Change" jediným pohlazením strun vystřídá všechny barvy duhy.
-- Radek Londin

Beck - Lost Cause
"Už si na nic nehraje, nefúzuje styly, neschovává se za své vzory, nemění se v divokých metamorfózách. Mistr ironie Beck je na 'Sea Change' úplně vážný. Životní krize ho přivedla na pokraj duševního zhroucení a on z ní vytěžil tuto mimořádnou desku."

Karel Veselý, hlavní recenze.

---

Datum vydání: 27.8.2001
Produkce: Steve Osborne, New Order, David Kahne
Prodeje: 500 tisíc US

Pro některé existují pouze Joy Division, jiní nedají dopustit na rané období New Order s hity jako "Blue Monday", pro některé je nejdůležitější období kapely okolo Bernarda Sumnera spojeno až s deskou "Get Ready" a následující "Waiting For The Sirens' Call". Po osmileté pauze, kdy už málokdo čekal, že se kapela vůbec pokusí o comeback, přišli muzikanti se svou snad nejlepší deskou, která si jen málo brala z elektronické minulosti a naopak se více obracela do kytarové budoucnosti. Hvězdní hosté - jako Billy Corgan ze Smashing Pumpkins nebo Bobby Gillespie z Primal Scream - fungují na albu mnohem lépe než featuringy z rádiových hitů a výtečně dokázali okořenit skvělé skladby, které naštěstí neztratily šťávu ani dlouholetým nahráváním a pilováním, jak se často stává. Comeback a tranformace na kytarovou partu na této nahrávce New Order opravdu vyšel.
-- Honza Balušek

New Order - Crystal
"Jedna věc je jistá, pokud by po 'Get Ready' už New Order nikdy nic nevydali, což je bohužel při tak různých osobnostech, jaké v kapele koexistují, docela dobře možné, rozloučili se s hudebním světem geniální nahrávkou."

Honza Balušek, hlavní recenze

---

---

Datum vydání: 11.6.2007
Produkce: Jimmy Hogarth
Prodeje: ?

Sedmé studiové album newyorské písničkářky Suzanne Vega je hodně semknutou a pospolu držící deskou. Suzanne na ní vzdává hold svému městu, reaguje na pád Dvojčat v roce 2001, při němž zemřel i její bratr, nebo si hraje a představuje, jak by asi dopadlo setkání Franka Sinatry s Avou Gardner. Velmi osobní a intimní nahrávka přišla až šest let po předchozí "Songs In Red And Gray" a pro Suzanne znamenala řadu změn. Nového vydavatele, nového producenta (Jimmy Hogarth) i nové zajímavé hosty (KT Tunstall, Lee Ranaldo ze Sonic Youth a další). To ale nedělá "Beauty & Crime" přespříliš pestrou nebo roztříštěnou. Naopak. Je to soudržná osobní zpověď písničkářky, která má neustále obrovský šmrnc a k tomu působí nesmírně přirozeně. Na kráse a zločinu je elegantní, příjemnou dámou. Upřímnou a moudrou ženou, poetickou umělkyní.
-- Honza Průša

Suzanne Vega - Frank & Ava
"Možná jsem nadměrným snílkem, ale nová deska Suzanne Vegy mi připadá jako jedno velké pohlazení. I ty trpčí stránky života Suzanne popisuje způsobem, že tolik nebolí."

Jaromír Koc, hlavní recenze

---

Datum vydání: 28.4.2008
Produkce: Portishead
Prodeje: 500 tisíc UK

Pokud by někdo hledal největší z mrtvých stání v poslední dekádě, byli by to možná právě Portishead. "Third" vyšlo po úctyhodných jedenácti letech, kdy už většina myslela, že je to dávno uzavřená kapitola. Beth Gibbons a spol. však ukázali, že je zcela jedno, kolik jednotek času mezitím stihlo vypršet. "Third" je totiž hutné, temné, emocionálně ždímající, nervně těkající ("Machine Gun" je hrubiánský skvost) a Beth si v něm léčí své depky (v kombinaci s její plachostí to musí být vnitřně ubíjející). Geoff Barrow a Adrian Utley nahromadili všelijaké zvuky, melodramatická preludia a je těžké hledat, kam přímo toto album hudebně spadá (označení trip hop na to nestačí). Jsou to prostě Portishead na svém asi nejsilnějším albu v celé jejich diskografii a budoucnost je u nich dle informací stále otevřená.
-- Dan Hájek

Portishead - Machine Gun
"S třetí deskou Portishead dostává termín emo mraky nových souvislostí. Opět mě napadá, že Beth Gibbons by měla chodit s Thomem Yorkem z Radiohead. Opět mě napadá, že chci zpátky do 90s."

Benjamin Slavík, hlavní recenze.

---

Datum vydání: 12.9.2005
Produkce: Sigur Rós, Ken Thomas
Prodeje: 500 tisíc UK

Po nepolapitelném "závorkovém" albu bylo "Takk..." jakýmsi návratem k nejsilnějšímu počinu Sigur Rós "Ágætis Byrjun". Přibyl však větší kytarový náboj a naléhavý Jónsi jako vždy emociálně ždímal kohokoliv na počkání. Tato parta z Islandu přenáší zdejší nejenom přírodní specifika do intenzivních hudebních požitků, stačí si jen vyslechnout trojici singlů "Glósóli", "Hoppípolla", "Sæglópur" a budete doma. S každou další deskou se jim nabalují nový fanoušci a to, co kdysi znala jen hrstka vyvolených, je dnes vyzdvihováno masivním zájmem. "Takk..." ale v sobě dříme určitou výzvu pro svou hudební pestrost, majestátnost a chcete-li i vřelost. K tomu si ještě přidejte originálnost propracované grafiky jejich obalů a náhle tu máte vyšší uměleckou rovinu, která je z pověstného Olympu nemůže srazit, spíše vyzdvihnout.
-- Dan Hájek

Sigur Rós - Glósóli
"Ptáte se, jestli už to není kýč, zjistíte ale, že nejde o nic laciného, v každé sekundě jako by byly skryty tisíce dalších písní. Pak už zbývá jenom naslouchat a režírovat si svůj vlastní velkofilm."

Radek Londin, hlavní recenze

---

100 - 91 | 90 - 81 | 80 - 71 | 70 - 61 | 60 - 51 | 50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1