Osmdesátá léta už jsou v současnosti vybrakovaná od Madonny a spousty dalších hudebníků. Alphabeat to na debutu provedli snad nejvkusněji, když své hitovky dokázali napěchovat energií pocházející pravděpodobně z atomové elektrárny. Pro dvojku se ovšem rozhodli přiznat mnohem nečekanější guilty pleasures a přesvědčit posluchače, že ač mnozí mají doby kapel Snap, Culture Beat či Black Box zapsané v hlavě jako období hudebního temna, všude se najde i střípek světla. Aneb jakýkoli žánr obsahuje i skvosty, ač to v době jejich největší slávy může vypadat jako vtip.

Dánové se tak nechali inspirovat lehce rozpoznatelnými samply, přechody elektronických bicích, jen ten černošský rap ve slokách si odpustili. Však taky mají výtečného zpěváka a neméně skvělou zpěvačku. Tahle sázka do loterie jim ale nečekaně vyšla. On je holt rozdíl, když podobnou hudbu dělali pro peníze dva v tmavém studiu zavření producenti, kteří si pro své hity najímali bezejmenné zpěváky, a když ji o patnáct dvacet let později nahrávala šestice muzikantů pro radost. Alphabeat se sice nechali inspirovat, ale svůj skladatelský um a energičnost si vzít nedali.

Jakékoli připomínky vám z úst vezmou hned tři úvodní skladby "The Spell", "DJ" a "Hole In My Heart", které by přinutily tancovat a zpívat i němého vozíčkáře. Podobně na parket by vás vytáhla i "Heart Failure", odpočinout byste si mohli snad jen u jediné pomalejší "Q & A".

Zábavná hudba dělaná pro zábavu se může vynořit odkudkoli. A Alphabeat to dokázali z opravdu nečekaného hudebního zdroje. Jen si nedovedu představit, jaké vlivy si nechají pustit na svou třetí desku.