Jedna z těch opravdu mladých zpěvaček se rozhodla něco přiučit rovnou, a to tím, že bude během turné Tomu Jonesovi předskakovat. Má jméno Florence Rawlings, pochází z Londýna, je jí dvacet a je to taková energičtější Duffy s podobně signifikantním hlasem. V Praze dokázala, že se učí rychle. Publikum na Toma Jonese navnadila opravdu skvěle. Se svojí čtyřčlennou kapelou podporovaná jednou vokalistku se během několik písniček rozjela z relativně poklidného pop-soulu až téměř k rokenrolu a její vystoupení bylo mimořádně povedeným momentem celého koncertu. Zapamatujte si to jméno...

Nemusíte se ale bát, že by zastínila hlavní hvězdu, protože, když se objevil Tom Jones, odstartovala v aréně neuvěřitelně barevná hudební show. A to ve všech ohledech. Například ta vizuální. Tom Jones sice nepotřebuje ke svému zpěvu žádné velké divadlo či cirkus s tanečníky, ale i těch několik světel a dělená projekční stěna za pódiem proměnily scénu vždy ve výborný doplněk, barevně dokonale sladěný s danou písničkou. Zkrátka, žádné náročné efekty, pouze výborně odvedená práce se světly.

Barevná byla ale i hudebně. Ostatně Tom Jones si s sebou přivezl poměrně slušný muzikantský ansábl, čítající dva kytaristy, dva pianisty, bicí, tříčlennou dechovou sekci a v neposlední řadě dvě vokalistky. Ty sice třeba nedokázaly dokonale nahradit Ninu Person v "Burning Down The House", ale to téhle hitovce rozhodně neubralo na kvalitách. Kapele nicméně patří poklona v jedné věci, a sice co všechno byla schopná zahrát, čímž se zároveň dostáváme k stylové barevnosti. Člověk si to poslechem nějakého výběru ani neuvědomí, do kolika žánrů vlastně Tom Jones během své kariéry zasáhl, ale při koncertu, kdy je kladl jeden vedle druhého, je to jiné. Vzhledem k tomu, že žádný z nich nehodlal opomenout, musela ho po jeho stylových toulkách sledovat i kapela, která tak předváděla doslova žánrové přemety.

Pop střídal energický groove, ten zase kantilénu "Delilah", nechyběl soulový blok, countryová chvilka s "Green Green Grad Of Home" a dvěma dalšími, které nahradil současný pop veleúspěšné desky "Reload" a do toho zazněla i několik desítek let stará bondovka "Thunderball". Překvapením bylo elektronicky taneční pojetí "If I Only Knew" či electro rocková "Stoned In Love". Vznikaly tak neskutečné paradoxy, když mezi jednotlivými písničkami bylo nejen několik desítek let rozdílu, ale i hluboká stylová propast. Přesto ale všechny dokonale vedle sebe fungovaly. Stačil totiž jeden jediný pojící prvek, a sice Jonesův zpěv.

Ten je natolik charakteristický, charismatický a ve všech směrech dokonalý, že ať už zpíval cokoli, vždy byl hlavním on jako zpěvák zasazený do různého žánru, přičemž v každém z nich působil naprosto samozřejmě a přirozeně. Díky tomu už oslovuje několik generací posluchačů a stejně tomu bylo i u návštěvníků koncertu. A že do haly zavítal velmi pestrý vzorek. Chyběli pouze náctiletí. Snad každý musel obdivovat, jakým způsobem dokáže ve svých devětašedesáti vystřihnout jak ty nejstarší, tak ty zbrusu nové hity. A těch druhých jmenovaných nebylo málo, protože pražský koncert byl součástí turné k desce "24 Hours". Jeho zpěv má stále sílu a velkou energii, kterou se nebojí použít. A neplatí to jen o zpěvu. Během písniček se neustále pohyboval, tancoval a dokonce i kopal jak Antonín Panenka v reklamě na kloubní výživu. Vyjma šedin jsem na něm nepozoroval nic, co by naznačovalo, že by mu ke konci bezmála dvouhodinového vystoupení měly docházet síly.

Jediné, co se v případě koncertu Toma Jonese úplně nepovedlo, byla návštěva. Ve spodních sektorech bylo volných pouze několik míst, ale ty horní téměř zely prázdnotou. Když k tomu připočtete, že se na ploše pouze sedělo, pak je jasné, že se mohla show konat i v menší hale. Nicméně na reakci publika to nebylo vůbec poznat. Ohlas po každé písničce byl bouřlivý a především ve finále koncertu, kdy Tom Jones sázel jeden hit za druhým, už bylo jedno, kdo kde původně seděl. Valná většina stejně stála na nohou a tančila v rytmu "Sex Bomb" a dalších. Tyhle "staří" bardi zkrátka umí zvednout lidi ze židle.