Kudy kam, Bublé, kudy kam?

05.11.2009 05:00 - Tomáš Parkan | foto: facebook interpreta

Minulé album Michaela Bublého "Call Me Irrensposible" řádně provětralo světové hitparády i přes to, že swing a tradiční pop nepatří mezi extrémně populární hudební styly. Ta nahrávka byla ale velmi povedená a sympatický Kanaďan má nyní velmi těžkou úlohu - navázat na úspěch s další deskou "Crazy Love".
7/10

Michael Bublé - Crazy Love

Skladby: Cry Me A River, All Of Me, Georgia On My Mind,Crazy Love, Haven't Met You Yet, All I Do Is Dream Of You, Hold On, Heartache Tonight, You're Nobody Till Somebody Loves You, Baby (You've Got What It Takes) (feat. Sharon Jones & The Dap-Kings), At This Moment, Stardust (feat. Naturally 7), Whatever It Takes
Vydáno: 19.10.2009
Celkový čas: 47:34
Vydavatel: Warner Music
Navázat na úspěch - to se hezky říká, ale jak? Je lepší posunout se někam dál a zkoušet, co fanoušci na to, nebo zkusit zopakovat stejný recept jako předtím? A pro co se na "Crazy Love" rozhodl Michael Bublé? Na první pohled to vypadá, že zůstává vše při starém. O produkci se postaral David Foster, Humberto Gatica a Bob Rock a album je opět nevyrovnaným slepencem starších věcí a původních písniček, jejichž počet se uzavřel na tradičním čísle dvě. Dokonce nechybí ani několik hostů, stejně jako na předchozích CD. Ale přesto se jim "Crazy Love" ve výsledku nepodobá. Bublé se snaží jít dál.

Ono slůvko snaží je tu hodně důležité. Spíše jde o to, že se rozhlíží hned do několika směrů včetně toho za sebe, tedy zpátky. Dá se říct, že zde sestavil jakousi časovou osu tradičního popu a swingu - posluchače provádí po meziválečné klasice a dokonce i té předválečné, po poetice padesátých let, neváhá představit svoji ideu bondovek, když v nich hrál ještě Roger Moore, brousí do jazz-rocku konce sedmdesátých let i k soulovému Motownu a samozřejmě přidává i svoje věci v poměrně moderním hávu.

Když si tyhle písničky pustíte samostatně, jsou fantastické. U "Cry Me A River" s nostalgií zavzpomínáte na dobu, kdy ještě James Bond uměl používat manuální převodovku, pil martini protřepané nemíchané a hrál baccarat, u "All Of Me" si představíte Rat Pack ve své nejslavnější éře a nakonec se pokloníte naprosto excelentní verzi "Crazy Love" Cata Stevense. S nadšením budete poslouchat, jak samotný Bublé autorsky roste v "Haven't Met You Yet", která má šťávu i moderní zvuk, a určitě vás překvapí, jak si v "Heartache Tonight" rozumí s jazz-rockem. Naprostou lahůdkou je striktně historizující osmdesát let stará "Stardust", kterou tenhle Kanaďan nazpíval společně s Naturally 7.

Kouzlo těchto písniček ale pomine, když si celou desku pustíte v kuse. Dohromady zkrátka nefunguje. "Crazy Love" totiž oproti předchůdci přestala být pestrá a začala být roztříštěná na kusy, a to je, bohužel, dost podstatná chyba. Konzistence minulého alba je totálně pryč. Na druhou stranu k tomu, že by duo Foster-Gatica vyprodukovalo vysloveně špatnou nahrávku, může dojít maximálně jednou za deset let. A ani "Crazy Love" takovou nahrávkou v žádném případě není, jen kvalit předchozí "Call Me Irresponsible" prostě nedosahuje.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY