Co spojuje Amy Winehouse a Evu Olmerovou? Silné hlasivky spláchnuté alkoholem. Jenomže zatímco u té první jde spíše o známku rozmařilosti, dáma číslo dvě se tak snažila opít svůj těžký osud. A ten jí to vracel i s úroky. Přesto dál zůstává naší nepřekonatelnou zpěvačkou bez ohledy na žánry.
8/10
Eva Olmerová - Blues samotářky
Skladby: Čekej tiše, Vzdávám svůj dík, Tam pod nebeskou bání, Počítám hodiny, Poprchává, Georgia On My Mind, Oop-Bop Sh' Bam, Čajová růže, Paralely, Vstává den a modře svítá, Chtěla jsem být hrou, Den začíná krásně, Monolog, Černá kára, Blues železničního mostu, Stačí málo, někdy půl, Sonny Boy, Jdou léta, jdou; Bonusy: Zpěvačka (recitál), Blues samotářky (Předčasná úmrtí)
Vydáno: 27.2.2009
Celkový čas: asi 133 minut
Vydavatel: Supraphon
Dalo by se říci, že charakteristika pěveckého umu Evy Olmerové je jedno velké klišé. Ale jenom do chvíle, než mu sami propadnete. Stačí, aby odzpívala pár tónů a všem těm jejím pamětníkům musíte dát za pravdu. Podobný hlas obestřený vábivým feelingem upřímného prožitku naše populární hudba nepamatuje před ním, ani po něm. Bohužel, tedy pro nás později narozené, spočívala její největší síla v živém vystupování. Obrazový průvodce jejím životem "Blues samotářky" ho však příliš nenabízí. A to samé se dá říci i o pokrytí žánrového rozpětí.
Na vině však není dramaturg výběru Jiří Svoboda, ale fakt, že Evu Olmerovou omezovaly kvartální zákazy vystupování včetně televizního natáčení. Díky této komunistické zvůli, která ji provázela prakticky celý život a dostala ji i do vězení, se nahrávek příliš nedochovalo. Ty, které prezentuje výběr na tomto DVD, převážně kopírují její nepočetnou diskografii, ale na královské žánry, kterým dominovala, tedy na jazz a gospely, se dostalo jen střídmě. I když v jejím hlase jsou slyšet po celou dobu. Největším překvapením pak může být i absence titulní skladby Suchého a Šlitra.
Nechybí však jiné zásadní hity. Celou sbírku otevírá hned ten nejznámější "Čekej tiše" a postupně dojde i na "Černou káru" a "Blues železničního mostu", ke kterým text i hudbu napsal Josef Kainar, či na šanson z pozdějšího období "Stačí málo, někdy půl" ze skladatelské dílny Michaela Kocába. Stranou nezůstal ani odpočinkový žánr Evy Olmerové - country -, reprezentovaný například "Čajovou růží". Obrazový záznam naroubovaný na studiové nahrávky byl poskládán jednak z revuálních televizních pořadů, ale také z rozstříhaného profilu zpěvačky natočeného roku 1972, který mohl být rovnou zařazený celý.
Samostatnou kapitolou jsou bonusy, při jejichž sledování mrazí v zádech. Člověk se neubrání studu a rozhořčení nad zmařeným osudem člověka a pokaženou kariérou zpěvačky, která odmítla podlehnout režimu, aby však pozvolna podléhala sama sobě. Z výpovědi přátel i jí samé se nám zkrátka skládá obrázek o neobyčejně upřímné bytosti s nadpozemským hlasem, ale zároveň bytelné ženy se slovníkem i splávkem námořníka. Ivan Vyskočil o ní hovoří jako o zpěvačce setkání a intimity. Dál k tomu přidává teorii, že za jejím neohroženeckým projevem byla ve skutečnosti zlomená žena, která to odmítala dát najevo. Letos v lednu by se dožila sedmdesáti pěti let. Je neobyčejná škoda, že se tak nestalo.