Zvláštní je, že i když Mariah Carey působí na hudební scéně téměř dvacet let, jediné, co mi létalo z její tvorby kolem uší, byla Badfingerova předělávka "Without You" a později duet s Whitney Houston "When You Believe". Pak se kolem vířily bulvární historky o vyhoření, labilitě a ukončení kariéry. Nezasvěcení Mariah Carey poslali pod drn, aniž by věděli, že v roce 2005 vydá zpěvačka album, které zmizne z pultů v desetimilionovém nákladu.

Loňská deska mě už ze židle tak nenadzvedla, od "The Emancipation Of Mimi" jsem měla totiž fůru času se seznámit s tvorbou Mariah, abych si mohla říct, že je to prostě jen odvar z let, kdy všechno kolem ní byla bomba.

Přesto jsem k aktuální desce "Memoirs Of An Imperfect Angel" přistoupila opět s určitým očekáváním. Aby ne, když jsem ještě rozdýchávala pilotní singl "Obsessed". Proč? Protože jsem si nějak za ten čas zvykla, že všechny písně Mariah jsou postaveny na tom, aby ukázala ten svůj mega giga tera hlasový rozsah. A někdy to song naprosto zabilo a zařadilo do kategorie "Der Kýč". "Obsessed" pro mě láme zažitá pravidla u Mariah Carey a křičí do světa, že i (starého) psa novým kouskům naučíš.

Současný singl "I Want To Know What Love Is" je pro někoho asi typická uslintaná Mariah Carey. Song původně z péra formace Foreigners, který přezpívala kde jaká držka a nyní také jedna z nejlepších zpěvaček na světě. První slova, která jsem vypustila po prvních tónech při poslechu? "To je slizký". A na konci? "No, není to tak špatný." A včera v kavárně, když jsem si s přáteli vychutnávala italské kafe? "Jé, to je nový singl Mariah Carey, je dobrej, hlavně ten konec." Ano, z naprosté odpornosti a slizkosti ve finále Mariah vykřesala tak silnou píseň, že i když ji znáte z rádia a slyšeli jste ji snad stokrát, tak její verze song posunula do roviny Foreigners Update 1.1.

A i když i další písně jsou víceméně klasická Mariah Carey a žádná velká bomba, co by konsternovala půlku světa, nevybuchla, je pro mě album vyrovnanější než výše zmíněné "The Emancipation Of Mimi". Mám pocit, že zpěvačka konečně hodila za hlavu něco, co pro mě některé desky hodně svazuje, pocit strašně chtít, pocit být co nejdokonalejší a ve finále působit prázdně. Písně na mě dýchají větší hravostí ("Up Out My Face") a uvolněností ("Standing O"). Mariah se snad konečně na plno baví a neunáší pocitem zavděčit se. Album věnuje svým fanouškům, fanouškům, co ví, co od své Mariah chtějí slyšet; a také to dostali. Alba Carey jsou určitou hudební jistotou, vždycky naservíruje perfektně odzpívanou stopáž, jen ty emoce se deska od desky liší.

Kdybych byla ale vědma a někdo by ke mně přišel a zeptal se "Nevíte, jaké budou nové písně Mariah Carey?", tak nemusím do kávového lógru ani moc nahlížet a mohla bych ze sebe vysoukat slova, která by korespondovala s pravdou a to: naladěné na vlnu lásky, někdy zklamání a trpkosti, čas od času dost na hraně, s občasnými zvraty, které (ne)čekáte, ale pořád s tím hlasem jako zvon. Nevěříte? Schválně uvidíme, jaká bude ta příští deska.