Obě kapely se pokusily o návrat k osmdesátkám a zatímco "Endgame" je návratem pouze hudebním, tak Metallica na "Death Magnetic" snad až tupě kopíruje koncept svých nejlepších alb. Zvuk
Moderní našlapaný sound Megadeth jasně válcuje podivnou, přebuzenou zvukovou kouli soků. Hudba
Tak tady to je bod pro Metalliku, která, ačkoliv hudebnicky mnohem slabší, natočila přeci jen pestřejší album. Obal
Dave Mustaine nevytasil maskota Rattleheada ze starých alb, ale přesto je na tom lépe než Hetfield a jeho parta s podivnou rakví. Faktem je, že deska nepřináší z hlediska diskografie téhle formace zcela nic nového. Tahle kapela se propracovává jen k muzikantské dokonalosti, což je vidět na mnohých postupech obou kytaristů, kteří se baví šílenými sólovými běhy, jež zpříjemňují každý song. Tu je sólo jedno, támhle dvě, jinde třeba pět, Dave a Chris umí a nestydí se to dát najevo, takže intro "Dialectic Chaos" přerostlo v regulérní instrumentálku. V každém songu najdete pořádnou porci kytarové ekvilibristiky. Textově je to opět typický Mustainův rukopis plný strachu, válek, smrti a politiky. Zejména "How The Story Ends" stojí minimálně za povšimnutí díky textu a osvěžující mezihře s klavírem. Stejně tak zaujme i "The Hardest Part Of Letting Go... Sealed With A Kiss", která nejspíše měla dát jméno celému albumu, protože je nazvaná přesně podle prvních nahrávek, tedy dlouhý název o dvou částech a třech tečkách. Tahle zpočátku ploužákovitá pecka se nese na zvláštní melodické vlně a určitě by jí seděla pozice singlu. Thrashmetalovému triumvirátu tedy nyní vládnou Megadeth, kteří nepředvedli nijak revoluční, ale zato velice povedený počin. Rychlou a tvrdou desku podpořili brilantním zvukem a obešli se bez velkohubých prohlášení o novátorství, o návratu ke kořenům atd. Jen nahráli vyrovnané album plné technických fines a instrumentálních libůstek. A nezbývá než doufat, že Chris Broderick vydrží v kapele ještě hodně dlouho.