Poprvé v životě jsem dostal do ruky nahrávku, která mnou tak zamávala, že jsem jí musel odložit a vrátit se k ní až po nějaké době. Upřímnost textů je neuvěřitelná, připadal jsem si v první chvíli jako praštěnej lopatou. Jsou to depresivní výpovědi a zároveň nejde o nablblé emo básničky z náctiletého blogu, za tímhle je skutečný prožitek člověka, který má pubertální vzpoury dávno za sebou. Pojďme se tedy nyní podívat na všechna tři EP, která nám nachystala brněnská punková legenda.
Z očí do očí
První šestka fláků je paradoxně ve své naštvanosti asi tím nejoptimističtějším na disku. Kapela se zde zamýšlí spíše nad problémy dnešního světa a naváží se do nešvarů společnosti, což činí nejmarkantněji v písni "Sedmý den". Lidé totiž dnes v neděli chodí za svou modlou, není jí však již Bůh a kostel, ale nákupy a supermarkety. A z tohoto světa pro skupinu neexistuje únik.
Zabit v akci
Druhé EP svým názvem jasně říká, že půjde o válečnou tématiku. Znechucení válkami a vojenskou mašinérií je cítit z každého slova, které Šoty vyštěkne do mikrofonu. Ovšem za vyzdvihnutí stojí songy "Weisse rose" a "W.R.II." pojednávající o stejnojmenné studentské skupině, která za druhé světové války šířila letáky v Mnichově a většina jejích členů skončila pod gilotinou. Je to takové malé připomenutí toho, že ne všichni němečtí občané podporovali nacisty.
Odložte všechnu naději
Poslední počin je textově tím nejdepresivnějším a zároveň nejemotivnějším výtvorem, který jsem v punku potkal. Šestice songů se nesnaží rebelovat, napravovat svět ani moralizovat. Je to exkurz do pocitů frontmama Šotyho a dvakrát příjemný výlet to není. Začíná právě tam, kde končí všechny naděje. Bezmocnost lidského života a marný boj se smrtí se tu protínají se zoufalými pokusy se proti tomu všemu vzbouřit. Nejlépe to asi vystihuje kus songu "Na doživotí":
bez šance na milost
na zmírnění trestu
zdánlivě svoboden
přitom v arestu
Tohle rekapitulační CD přináší mnoho zajímavého materiálu, ale v prvé řadě jej táhnou texty. Umělecká stránka je řádně punková, ale v tomto případě to není myšleno nějak hanlivě. Tento počin si zaslouží úctu, protože ukazuje skutečné emoce a čiší z něj upřímnost. Punk měl být o osobní výpovědi a přiznání bezmoci a stesku je mnohem upřímnější něž kterýkoliv politický text. Zeměžluč nijak nepřekvapila, udržela laťku a příjemně nabudila před novou deskou, která je ohlášená na příští rok.