Den třetí - sobota
Staromilce musel potěšit svým jednoduchým a velmi pozitivním vystoupením Jon Anderson. Jen sám s kytarou předal lidem poselství o míru a lásce; jak prosté, že? Andersonův koncert byl postaven především na akustických úpravách písní Yes - sundal propracované artrockové slupky a zůstalo to, co zůstat mělo, silné a dobré písničky. Charakteristický hlas tu pořád je, fanoušci nadšeně poznávali své oblíbené skladby a ti, co šli náhodou kolem, si zanotovali známý hit Jona a Vangelise "I'll Find My Way Home" nebo překvapivě zjistili, že Anderson je ten, co zpívá "Owner Of A Lonely Heart".

Colours je tradičně i místem objevů - jedním z největších bylo finsko-americké trio KTU. Neuvěřitelně energické a muzikantsky bezchybné představení ďábelského akordeonisty Kimmo Pohjonena a rytmiky z King Crimson bylo jedním z vrcholů festivalu. Famózní zvuk (reproduktory byly i za diváky) a neskutečně působivá temná atmosféra (přičemž sami pánové působili nadmíru sympatickým a pohodovým dojmem!) vám mohly, obrazně řečeno, vyrvat střeva z těla, jak avizovali pořadatelé. Ano, a diváci si ty střeva nechali vyrvat rádi. Vynikající zážitek! Podobně působivé vystoupení jako KTU nabídli na stejné scéně (Barvy) Mercury Rev. Ti zase vsadili na úžasná světla, velmi hlasitý zvuk a do nekonečna natahované hlukové stěny. Milovníci zpětných vazeb a psychedelického poletování vesmírem si museli rochnit blahem. Mercury Rev hráli tvrdě a nadoraz v podstatě křehké písně, jejich set působil jako jedna velká halucinace: buď jste se nechali vystřelit do jiné galaxie, anebo vás přepadl těžký bolehlav.

Mix popu, rocku a etnických prvků s jasným politickým názorem, to byl nepřehlédnutelný Johnny Clegg a jeho band. Chvílemi hudebně dost blízko odkazu The Police, ale ideální pro podvečerní náladu na letošních Colours. Politická hesla možná jen prošuměla v davu, Johnny však ze sebe vydal maximum. To u torza Morcheeby chvílemi nastal i zívavý moment (po třetím festivalovém dni je už nárok na únavu). Z původní sestavy tu exceloval na kytaru jen Ross Godfrey (bráchu Paula asi živé hraní již omrzelo), který do sebe ládoval vodku po velkých locích. Manda a Thomas Dybdahl byli společnými tahouny a kdo je viděl před rokem, nečekalo jej žádné překvapení - hity a něco málo z loňské "Dive Deep". Po závěrečné "Rome Wasn't Built In A Day" bylo jasno - fanoušky tady stále mají, ti si je hýčkají a je to prostě baví, a vlastně i mě.

Tak dlouho se pořadatelstvo hudebních festivalů předhánělo, kdo přiveze zvučnější jméno, tak dlouho mu hudební kritika omlacela o hlavu i-přesto-zatuchlost, až přišla Zlata Holušová, pozvala si na Colours Jaromíra Nohavicu, vyprodala tak celý areál a všem keckům natrhla řiť. A když on spustil a skoro celý ten dvacetitisícihlavý dav s ním, musela i ta Morcheeba v zákulisí blednout závistí. Nohavica nesestavoval nějaký hopsavý festivalový setlist, naopak hrál i pomalé hloubavé písně, střihnul si i Mozarta nebo čerstvou "virtuálku" (písňový fejeton) z Karlových Varů. Psát, jak moc mu to lidi baštili a jak on z toho byl dojat, je zbytečné stejně jako psát, že vyprodáno je zkrátka vyprodáno, takže se lávka mezi oběma částmi areálu ucpe, bude se to muset řešit "kyvadlově" a bojovým úkolem pro Budaře Kecej, ať ty lidi zdržíš a že se člověk v tomhle moři lidí necítí ani dobře, ani pohodově, rodinně, festivalově. (David Věžník)

Jedním z největších překvapení Colours (pro neznalé) byla spanilá jízda mezinárodního uskupení N.O.H.A. Na jejich koncertě (či spíše party) do Stanu bylo narváno, fanclub přinesl i transparent a za chvíli se tančilo i na horních lavicích pod střechou. Lidé odkládali svršky, zanedlouho bylo ve stanu horko, publikum skákalo, bouřilo, mávalo, bylo to magické. Vynikající zábava, po které je vám líto, že už je konec a chcete ještě!

Na Č. S. Stage toho dlouhého dne končili Stereo MCs. Když se na plátnech spustila projekce, vypadalo to na unavenou show pro pár nespavců, kteří si jen tak přijdou pokývat hlavou. Opak byl pravdou. V areálu bylo v tu chvíli ještě dost lidí na to, aby plochu pod pódiem solidně zaplnili. Všichni měli navíc ještě dost energie, aby Birchovi & spol. ukázali, že je to pořád baví, jakkoliv je tahle parta taky z kategorie "těch za zenitem". "Connected" a "Deep Down And Dirty" zazněly už v první polovině setu, v nejlepším se má přestat, dobrou noc. (David Věžník)

Den čtvrtý - neděle

S Davidem Věžníkem jsme se šibalskými úmysly sledovali hloučky lidí, kteří si na sluníčku chtěli vyslechnout Honzu Kalouska. Všichni stáli opodál, jako by na tomto vystoupení ani nechtěli být spatřeni. Dokonce jsme vzájemně uzavřeli sázku, kolik fotografů jej přijde blejsknout, náhoda nám to celkem pokazila, přišli hned čtyři (uznávali se jen akreditovaní). Co však byla tutovka, byl plný kotel v hodinovém hotelu Mňágy a Žďorp. Sborově odzpívaná "I cesta může být cíl" jen dokázala, že kam tahle parta z Valmezu dorazí, je o zábavu postaráno.

Koho Mňága neba, šel si vysedět své místečko do Tentu na Dva. Nakonec se ukázalo, že takových je docela dost, a když se pak přidali i "Mňágovci", měla hradecká dvojka plno a v kotli silnou fanouškovskou základnu, což mile zaskočilo i Ji a Jeho. Koncert samotný překvapil čím dál větší sehraností dvojice, která ale přesto nevymazala pocit, jako by se ty zvláštní písně tvořily náhodou tak nějak samy od sebe a za pochodu. (David Věžník)

Terne Čhave svým temperamentem bezpochyby rozehnali mraky a definitivně odehnali déšť. Diváci se nebáli svléknout se do půli těla a poddat se cikánským rytmům. Nenápadnou hvězdou kapely byl Mário Bihári, známý také z kapely Koa - kolem zvuku jeho akordeonu se roztáčela šťavnatá muzika, co nenechá žádné nohy a ruce v klidu.

Na tomto festivalu mám rád jeho barevnost, otevřenost a šanci si zde vždy najít ten svůj objev. Na jednom z prvních ročníků, na kterém jsem byl, jsem se nechal zcela uchvátit Marizou. Letos si mě podobným způsobem získala Nina Stiller, zpěvačka, tanečnice a výtvarnice v jedné osobě. Její hodinový set nepostrádal žádnou z atmosfér od melodramatických temnot pro roztančené finále. Židovské písničky propletené elektronikou, tanečními beaty a živě hranou trubkou měly energeticky rozlehlé prohlubně. Její taneční choreografie byly v jasném souznění s hudbou, byl tam cit, emoce i odkaz robotické éry. Intimita těchto chvil a umění Niny, to vše bylo předáno nadšenému publiku.

To už však pomalu jdeme do finále. Velká noblesa a precizně secvičené vystoupení Davida Byrneho a jeho početného doprovodu nemohlo nechat nikoho netknutého. Kdo má též rád Briana Ena, musel si přijít na své. David s ním natočil dvě alba "My Life In The Bush Of Ghosts" a loňské "Everything That Happens Will Happen Today", ta se stala nosnou kostrou. Fandové Talking Heads však nebyli okradeni a taktéž se dočkali, aspoň ukázek z desek, které produkoval opět Brian ("More Songs About Buildings And Food", "Remain In Light" a "Fear Of Music"). Všichni oděni v bílém předvedli efektní show, v které bylo možné spatřit odkaz z dob, kdy Genesis byli kompletně pod vlivem téměř teatrálního Petera Gabriela.

Nacvičené tanečky a kroky do nichž se Byrne zapojoval i s kytarou, dovádění na kancelářských židlích (s kolečky) nebo akrobatické přeskočení Davida, to je jen stručný přelet touto show. Mělo to vtip, ironii a vklíněné artové momentky. Skvělý zvuk nechal naplno vyznít hudební prvky a hlasově bezchybného prošedivělého elegána. Chvílemi jsem měl až podezření, že někde v zákulisí hraje klasický kotoučák s předtočenými smyčkami. Když však došlo na geniální "Once In A Lifetime" nebo vydařené přepracování klasiky Al Greena "Take Me To The River" (zpívala ji i Annie Lennox) nebylo pochyb, že se blíží konec této podívané. Už po vyhrazeném limitu (i když perfekcionista Byrne začal drobet později) došlo asi na nejvíce očekávané skladby: "Road To Nowhere" a "Burning Down The House" (kdy byli všichni navlečení do baleťáckých sukýnek) a srdce nadšenců do muziky muselo radostí zaplesat.

Závěr patří mistrům, říkávali jsme občas s kamarády, když jsme hrávali coby kluci fotbálek. A závěr Colours (které paní Holušová prohlásila za opět nejlepší, stejně jako to dělává Mr. Evans v Glastonbury) obstaral mistr Maceo Parker. Jeho sexy funky set byl přesně vyladěný na notu lehce unaveného publika, které se sladce pohupovalo a vychutnávalo lahůdkový saxofon i překvapivě dobrý zpěv Parkera doprovázeného pochopitelně špičkovým ansáblem.

A to je všechno. Colours opět "dobre jak však-víte-co". Zlatu Holušovou by měli na rukách nosit. I to počasí objednala dobře a jistě již teď, jen pár hodin po ročníku 2009, přemýšlí, co nám za lahůdky nabídne příští rok.