Bob Sinclar je chlapík, který na sebe spíše než debutovou deskou "Paradise" z roku 1998 upozornil tahanicemi kolem z něj pocházejícího singlu "Gym Tonic". Důvodů ke stížnostem bylo hned několik. Jednak se proti skladbě ohradila Jane Fonda, jejíž hlas vysamplovaný z videokazety aerobiku v ní byl původně použit a musel být tudíž přetočen, jednak měl k nahrávce výhrady Thomas Bangalter, tedy jedna polovina Daft Punk, který Sinclara obvinil, že mu celý nápad ukradl. Ať už to bylo tak či onak, deska "Paradise" v rámci francouzské houseové scény nepropadla úplně a Bob Sinclar se dva roky po jejím prvním vydání (v roce 1999 album vyšlo v reedici) hlásí znovu o své místo na výsluní.

Před sebou tedy máme Sinclarovo nové album "Champs Elysées", chytře pojmenované podle nejslavnější pařížské ulice, tudíž by zapamatování jeho názvu nikomu nemělo činit větší potíže. Z názvu je navíc hned patrno, že máme co do činění s dalším z děl (či dílek) stále ještě poměrně módní french-touch vlny a výmluvnější název si tak snad Sinclar zvolit ani nemohl. Leda by album pojmenoval po Eiffelově věži nebo katedrále Notre Damme. Jaké je tedy vlastně "Champs Elysées" album? V žádném případě to není album špatné. Určitě to však není ani album výjimečné nebo dokonce geniální. Sinclar má každopádně cit pro výrazné, jednoduše znějící melodické linky, které přitom ale nejsou hloupé nebo vlezlé. Zasuneme-li album do přehrávače, hned úvodní skladba "Champs Elysées Theme" nám napoví, že nás v následující hodině čeká chytré disco s hutnými a výraznými basy, samplovanou funky kytarou a téměř všudypřítomným smyčcovým aranžmá, jako vystřiženým z druhé poloviny 70. let. Z toho je patrné, že jakákoliv hudební revoluce se nekoná, neboť v retru 70. let už se shlédl kdekdo. Sinclar však zdatně balancuje na hranici kýče a některé kousky znějí poměrně autenticky, tedy tak, jako by ze 70. let skutečně pocházely. Na novější datum jejich vzniku pak upozorňuje především velmi kvalitní zvuk, který v 70. letech k mání rozhodně nebyl. A tím se dostáváme k dalšímu z výrazných kladů alba - zvuku. Ten je skutečně na velmi vysoké úrovni a i na slabší reprosoustavě má album kvalitní basy i jasné výšky. Je vidět, že po této stránce se Sinclar s albem skutečně pohrál, což koneckonců proklamuje i v úvodu svého bookletu.

Patrně nejznámější skladbou z desky je příjemná singlovka "I Feel For You", v jejímž videu můžeme v hlavní roli spatřit českou herečku Aňu Geislerovou, coby adeptku na pěveckou star. Potenciálních hitů však na albu najdeme víc, např. klidnější "Life", funkující "Got To Be Free" nebo instrumentální "Save Our Soul". Velmi překvapivá je Sinclarova poloha ve skladbě "Phasing News", což je velmi příjemná jazzy věc, která by se možná spíše hodila do diskografie St. Germain. Album obsahuje svého druhu i další "Gym Tonic", tedy vtipnou taneční věc, postavenou na opakování jednoduchého sloganu. Tentokrát se však nejedná o počítání z pořadu o cvičení, nýbrž o žertovný německý sampl ve skladbě "Ich Rocke". Ke konci alba však jako by už Sinclarovi trochu docházel dech, neboť předposlední dvě skladby, "Freedom" a "Darlin´", už jsou především jen sentimentální tuctový soul s přeslazenými vokály. A co se týče úplného závěru, ten jsem nepochopil vůbec. Poslední skladbou desky je totiž skladba "My Only Love", která byla - navíc ve stejné verzi - zařazena už na debut. Buďto se Sinclarovi líbí natolik, že se s ní chtěl pochlubit ještě jednou, nebo je jejím úkolem jen natáhnout stopáž alba. Možná, i když ne příliš pravděpodobná, je ještě třetí varianta, podle níž Sinclar skladbu na "Champs Elysées" zařadil proto, aby na ní demonstroval, jak moc se jeho zvuk od debutu vyvinul.

Champs Elysées je jistě albem příjemným, jen těžko se však dostane pod kůži a bude někdy něčím jiným než kulisou. Na druhou stranu bylo Sinclarovým cílem určitě natočit především album taneční a po této stránce mu nelze nic vytknout.

CD k recenzi poskytla firma Warner Music

Album: