Vystupuju z vlakového speciálu z Vídně v malém rakouském městě Nickelsdorf poblíž maďarských hranic a třesu se nedočkavostí. Mě a dalších šedesát tisíc fanoušků rockové muziky čekají tři dny plné hvězdných jmen, tance, veselého křepčení a zejména skvělé zábavy. Mamutí festival Novarock otevírá své brány.

Den nultý - čtvrtek
Kousek od nádraží čekají malé městské autobusy a také první rozčarování: tři eura za několikaminutovou cestu k areálu, vzdálenému necelé dva kilometry, to je přinejmenším zlodějina. Vrchol hulvátství zase předvádí rakouská omladina, která s cigaretami v koutcích (za lhostejného pohledu řidiče) ještě před startem likviduje i poslední molekuly kyslíku, které v autobuse zbývají. Ždímání číslo dvě následuje při vstupu do areálu: ačkoliv je na vstupence napsáno, že campování je zahrnuto, pořadatelé kasírují dalších pět euro za hlavu. Znechuceně zakroutit hlavou, najít volný flek na stan a vzhůru na obhlídku okolí.

Už v předvečer hlavního dění je v areálu plno. O zábavu se stará DJ, který před párty stanem pouští prvním nedočkavcům známé písničky a v nepravidelných intervalech je ztišuje, aby si mohli tančící zakřičet kousek refrénu. Připomíná to pochybnou venkovskou diskotéku, ale lidi to očividně baví. U stanů zase občas narazíte na někoho s akustickou kytarou, jak pěje několika přihlížejícím, tu a tam už potkáte prvního opilce. "Co je ovšem tohle za úlet?" Mladá partička muzikantů si rozbalila fidlátka na trávě před svým karavanem, bubeník dokonce na něm, toto provizorní jeviště vybavili dvěma reflektory a náhodní kolemjdoucí si tak mohou zapařit na staré fláky třeba od Green Day. Správná festivalová atmosféra jak má být. Náladu mi tak nemůže zkazit ani předražené jídlo, všudypřítomný prach ani noční rozhovor s Němcem, kterému už šestnáct let uniká, že jaksi nejsme "Czechoslovakia".

Den první - pátek
Probuzení do prvního festivalového dne nemůže vypadat lépe: je jasno, na obloze ani mráček. Slunce pálí a u koryt tak probíhají boje o vodu a plní se vše, co je po ruce, od PET lahví přes černé pytle na odpadky až po malé nafukovací bazénky. Zatímco do areálu proudí další kvanta návštěvníků, z obou pódií, většího modrého a menšího červeného, už znějí první tóny.

Po punkrocku á la Sum 41 německých Julia přichází první pořádný nářez a jedno z největších překvapení celého festivalu. Jsou to Němci Caliban a jejich ostrý metalcore. V kotli se paří tak, že chvílemi není přes oblaka prachu vidět na pódium. Ostatně pátek byl celý ve znamení prachu a ostrého saharského slunce. Není kam se schovat a už ten samý večer si první neopatrní nešťastníci zoufají nad spálenou kůží. Za to já si zoufám nad vystoupením metalových Disturbed. Velké prostoje mezi skladbami, kdy zpěvák David Draiman žvatlá páté přes deváté, neustále pobízí diváky k nějaké akci, ačkoliv to není potřeba, a scénky typu:"Jste tady?" (Zaklepe do mikrofonu a teatrálně zakroutí hlavou) "Ten mikrofon je asi rozbitý. Říkám, jste tady?", to je zkrátka k smíchu. Naštěstí jsou Disturbed jediným zklamáním za celé tři dny.

Na red stage zrovna dohrávají svůj set Gogol Bordello. Na pódiu je náramně živo, vedle členů téhle početné bandy se tu prochází vystrojené tanečnice s bubny nebo činely. Muzika má šťávu, diváci vesele skotačí. Tak tomu říkám zábava! Poprvé si také všímám velké fronty k prostoru hned pod pódiem. To je oddělené od zbytku plochy a vstup je z bezpečnostních důvodů korigován ochrankou. No jo, vždyť následuje představení Faith No More. Chcete-li je vidět pěkně zblízka, musíte do fronty už v půlce setu Gogol Bordello.

Na Pannonia Fields II padá tma a schyluje se k dalšímu masakru: na druhém pódiu právě začínají brousit Slipknot. Devítičlenná banda si to náramně užívá. Pravé straně pódia vévodí druhé bicí, které se díky speciální plošině co chvíli zvedají pár metrů nad zem a "nosatec" Chris Fehn na nich dovádí jak smyslů zbaven. Nechybí osvědčené vypalovačky "Surfacing" "Spit It Out" nebo "People = Shit", ale prostor dostávají i skladby z posledního alba "All Hope Is Gone". Zdaleka největší úspěch ovšem sklízí "Duality", jejíž úvod zpívá naprostá většina přítomných hrdel. Těch je v tu chvíli na zcela zaplněném placu u modrého pódia možná dvacet tisíc. Zpěvák Corey Taylor je častuje oslovením motherfuckers a friends v poměru asi 10:1 a ke konci setu opět připomene, že skupina prožívá nejlepší období existence. Podle reakce publika není důvod nevěřit.

Zatímco unavené, vyhopsané fanoušky Slipknot nahrazují čerství příznivci Metalliky, na druhé stagi duní Nine Inch Nails. A schyluje se k dešti. Což o to, malé zchlazení po celodenním parnu nikomu nevadí, to ovšem nikdo netuší, že nejde jen o obyčejnou spršku. Metallica začíná jako jediná kapela z celého festivalu se zpožděním. V tu chvíli už prší poměrně dost a fanoušci pomalu mizí. Známé pódium s dvěma šikmými nájezdy k horním mikrofonům, klasické intro, ohnivá pyroshow při "Fuel" a "One" a známé fláky: slavná formace sází na jistotu. Jenže s každým dalším songem odchází víc a víc lidí, protože už prší opravdu hustě. Nakonec zůstávají jenom ti nejodvážnější, šťastlivci v pláštěnkách a pár šílenců, kteří si naopak déšť užívají. Písně "Enter Sandman" a "The Day That Never Comes" tak většina fandů poslouchá z tepla a sucha svých stanů nebo karavanů, "Nothing Else Matters" zní celým areálem jako ukolébavka na dobrou noc.

Den druhý - sobota
Probuzení do druhého festivalového dne nemůže vypadat hůře: déšť stále neustává. Ani nechci pomyslet, jak to vypadá venku. U obou stagí už se sice hraje, ale ven do chladu a deště se nějak nechce. Když konečně seberu odvahu, vyplňují se nejhorší očekávání. Venku je hotová spoušť. Prostor, kde stojí stany, na tom není nejhůř, ale cesty k pódiím, mezi stánky a všechny "společné" prostory jsou zatopené vrstvou bahna. Pohled na to velké oraniště, ze kterého vykukují pomačkané plechovky od piva, zbytky jídla a všelijaký bordel je vskutku impozantní. Někteří méně odolní jedinci to balí, ti stateční míří obuti do holinek za muzikou. Najdou se i tací, kteří se v bahně dobrovolně rochní nebo spolu dokonce ve skupinkách válčí.

Začínám dvěma songy u Monster Magnet, vzpomenu na Ozzyho Osbourna, kterého mi zpěvák magnetů výrazem lehce připomíná, ale hlavně pospíchám k druhému pódiu, budou hrát Staind. Desetiminutová cesta oploceným koridorem mezi oběma mamutími scénami trvá za sucha asi deset minut, ovšem bahnem se brodím dvakrát tak déle. Ale stojí to za to. Každou chvíli totiž někdo prohraje souboj s vlastní rovnováhou a pleskne sebou do toho humusu. Hlasitý smích a hotové žně pro všechny škodolibé. Dávám si o to větší pozor, kam šlapu, abych nedopadl stejně.

Velká úleva, vystoupení Staind teprve začíná. Mám sice určitě obavy, ale nepochybuji, že naživo to bude pecka. A taky že jo! Sice si musím vyslechnout pár kousků utahané nudy z posledního alba, ale otřesný zážitek je vykompenzován úžasnými starými flákotami. Rozeřvané "Raw" a "Spleen" z debutu, povedené balady "It's Been A While" a "Outside" z doby, kdy měli Staind ještě vkus, a zejména poslední kousek "Mudshovel", to je hotová pastva pro uši. Ze zpěváka Aarona Lewise vyzařuje ohromný klid a vyrovnanost. Místo otřepaných hlášek mezi skladbami radši hraje, což může sice působit neosobně, na druhou stranu mají jeho slova nějakou váhu. Za to kytarista Mike Mushok dovádí s kytarou takovým způsobem, že člověk nechápe, že mu to nikde neujíždí. "Ach jo, těch Staind je fakt škoda," napadá mě, když se po necelé hodině probírám z extáze. Kdo by dnes věřil, že kdysi hráli opravdu výtečnou muziku...

Killswitch Engage jsou ostřejší bruska. Kapela sype hutný metalcore a v kotli se poguje bahno-nebahno. Při tzv. circle-pitech, kdy se libovolně v kotli utvoří jakýsi divoký kruh běhajících přes sebe, lidé díky kluzkému podloží padají do bahna jeden přes druhého. Je to vážně psina sledovat, tedy pro diváka v dostatečně bezpečné vzdálenosti. A zábava je i na pódiu a to zejména díky kytaristovi Adamovi Dutkiewiczovi, který hází jeden pubertální gag a vtípek za druhým. Tak třeba otázka: "Ženy, víte, proč vás mají chlapi rádi? Protože máte prsa." Někdo se i směje. Chrise Cornella stíhám na posledních deset minut. Škoda. Avšak i dvě a půl skladby stačí k tomu, abych se ujistil, že tenhle chlapík má stále v hrdle zlato.

A je tu první velké dilema: na blue stage Kaiser Chiefs, na red stage Chickenfoot. Sice mě zajímá víc hvězdná metalová formace, ale tvrdé muziky už bylo dost, a tak zůstávám na Kaiser Chiefs. Sice jsem tyhle mladé pány nikdy neslyšel (trochu ostuda), přesto se cpu co nejblíže pódiu. Jednak jsem poinformován, že to bude fakt jízda, jednak není na škodu vytvořit si dobrou pozici na Placebo. A skutečně, vystoupení má šťávu a to, co předvádí skupina na pódiu, musí rozproudit i ostatní naprosté neználky, jako jsem já. Je úžasné, kolik dokáže poprocková skupina vyprodukovat energie. Největší ohlas pochopitelně sklízí známé "Ruby", "Oh My God" a "Every Day I Love You Less And Less". Kaiseři už dohráli, ale z prostoru pod pódiem málokdo odchází. Není divu, vždyť za chvíli začínají Placebo. Ti také končí druhý festivalový den.

Den třetí - neděle
Tak jaké bude probuzení do třetího festivalového dne? Vítr jako prase. Po ohni a vodě tak přichází na řadu třetí živel. Nevadí, hlavně že neprší. Dokonce občas vykoukne slunce a když po poledni vítr trochu ustane, je z toho nakonec hezký den. Bláto pomalu usychá, ze stanového městečka už je možné dojít suchou nohou až k pódiu. Po cestě míjím trosky rozbitých stanů a konstrukcí altánků, které majitelé nechali jejich osudu. Smutný to pohled.

"To jsem ve chlévě nebo co?" Prostor před červenou stagí tak skutečně vypadá. Pořadatelé totiž přes noc navozili hromady slámy, která teď vedle původně zamýšlené účelu slouží jako podloží pro spáče, ring pro bojovníky a munice pro vypečené šprýmaře.

V programu red stage vidím zajímavá nebo známá jména až do sedmi do večera. Paráda, nemusím se celý den vláčet sem a tam. Vše začíná brutální trojitou palbou. Nejprve mi post-hardcoreoví And So I Watch You From Afar a situace zpod podia se opakuje.

Nastává rychlý přesun do epicentra dění, Sevendust musím vidět zblízka. Tahle kapela je bohužel často opomíjená a pro českého fanouškovi téměř neznámá. Avšak sedmička řadových nahrávek, v níž nenajdete slabý kousek, neklesající přísun skvělých riffů i po sedmnácti letech existence a velmi přátelská živá vystoupení: Sevendust si pozornost bezesporu zaslouží. A ví to i rakouské publikum. Ačkoliv tu parta kolem charismatického černého zpěváka Lajona Witherspoona hraje poprvé, fanoušci reagují velmi vřele a zpívají s kapelou nejznámější písně, až z toho očividně dojatý frontman na chvíli ztratí hlas. "On snad pláče?" Dobře, ty samé emotivní hlášky typu "Díky vám se tu cítíme jako doma" už jsem sice od Sevendust slyšel před půl rokem na koncertě v Londýně, ale zrovna v jejich případě jim to prostě věřím. Stejně tak jejich přátelské vystupování a všechny ty úsměvy, které hezky kontrastují s jejich hutnou muzikou. A pozor: tato kapela jednoznačně vyhrává pomyslnou soutěž festivalu o nejvíce vržených trsátek a paliček do davu.

"Jo, tak tohle je ovšem silnej arzenál," říkám si, když přichází členové elektrometalové formace Static-X. Ty totiž doprovází sličná slečna v růžovém oblečku. Mužská část publika jí od prvního okamžiku svléká očima, ačkoliv to vůbec není zapotřebí: její minitriko se při tanci hrne vzhůru a odhaluje její poprsí. Musím uznat, že plastický chirurg odvedl dobrou práci, to už si ale zakazuju pohled do míst, kde se celý set statiků svíjí a snažím se koncetrovat pouze na hudební složku. Chvílemi mám pocit, že typický chrapot Wayna Statica, jak ho známe z desek, musí být do této podoby vymazlený nějakou mašinkou. Jenže při komunikaci s publikem v mžiku přeladí na obyčejný hlas a hned zase zpátky. "Je tu nějaký upír?" coby úvod skladby z filmu "Královna prokletých" "Cold" už zase křičí svým typickým chraplákem.

Na druhé stagi se schyluje k velkému comebacku. Vlastně dvěma. Guano Apes a Limp Bizkit. Sandra Nasic a Fred Durst. Řada je na opicích z Německa. Dostat se do kotle hraničí díky nebezpečné mačkanici se zdravím, ale adrenalin dělá svoje. Za pódiem se mihotají stříbrné třásně, lidí vřeští. Sice jsem z Guano Apes nikdy na prdel nesedal, ale jsem zvědavej zejména na excentrickou front-woman Sandru. No jo, nic se nezměnilo. Stále ten známý podřep na jednom koleni, opět ty divoké kousky. Tak třeba když hopsne na záda technikovi, který přiběhnul postavit mikrofon, který předtím při divokém tanci shodila. O chvíli později se zase tulí ke kameramanovi těsně pod pódiem. Ostatně kamery má Sandra očividně ráda, každou chvíli přijde k některé blíž a zpívá, zrak upřený do objektivu. Hrají se zejména skladby z poslední desky, až na úplný závěr zazní dvě největší vypalovačky "Big In Japan" a "Lords Of The Boards". Možná bychom se dočkali přídavku, to by ovšem basák Stefan Ude nesměl svým nástrojem rozmlátit Kurt Cobain style basový buben od bicích.

Po kopanci do hlavy od Limp Bizkit jdu balit. Na Machine Head už bohužel není čas, punkáči Die Toten Hosen mě nezajímají, za to předpověď počasí hlásící na pondělí déšť na celém území Rakouska o mnoho víc. O několik hodin později už se unaveně vezu zpátky směr Vídeň a rovnám si v hlavě zážitky. Dá to práci, je jich opravdu spousta, možná až nezdravě. Nakonec zjišťuju, že kvantita občas požírá konkrétní pocity, méně je holt někdy více. Taky si říkám, že mnoho z výše vychválených kapel bych stejně radši viděl někde v klubu nebo v hale se vším, co k tomu patří. Ale to už bych chtěl moc. Neměnil bych. Byla to pecka!