Ač se to dnes mezi novinářskou šlechtou nenosí, je třeba zmínit Landovu výjimečnost. Úspěchy jeho prvních sólových desek těžko někdo překoná. Landa vychoval tisíce lidí, celá generace kolem ročníku '88 - jak symbolické - vyrůstala víceméně na něm. Na dětských táborech se pouštěly desky Orlíků jako něco relativně revoltujícího a Landa byl pro mnohé idolem. Když se navíc distancoval od tvorby Orlíků a začal plodit poměrně kvalitní desky, vše se schylovalo v pověstný happyend. Jenže v nalajnované kariéře se objevila trhlina, onu zmíněnou generaci začala opouštět mladická nerozvážnost a navíc po desce "9mm argumentů" odešel sám Landa na věčnost. Psal se rok 2002 a v Landově hlavě se začaly objevovat mesiášské sklony, opustil pozemskou realitu a dostal se do vyššího stupně vývoje. Stal se z něj (minimálně v jeho očích) nadčlověk. Übermensch. Rytířské řády, propadák jménem "Neofolk", všechny ty "Touhy" a "Kvasky". Ne, to už nebyl Landa, kterého lidé obdivovali pro jeho odlišnost od ostatních, byl to mimozemšťan Landa. "Nigredem" své odcizení jen prohlubuje.

"Nigredo" obsahuje deset písní, přičemž polovinu z nich Landa zahrál při svém loňském megalomanském turné Československo Tour 2008. Oproti koncertům nakonec z repertoáru vyřadil "Dámě mého srdce" a kompletně předělal aranže jednotlivých songů. Samotný prolog k "Nigredu" patří k nejhorším hudebním zážitkům desky vůbec. Landa se zde poprvé - bohužel ne naposledy - prezentuje jako písničkář, jenže na rozdíl od Nohavici či Plíhala písničky psát neumí. Landa se úvodní písní degraduje do pozice vesnického baviče, jenž vypráví svůj životní příběh, který ale ve skutečnosti vůbec nikoho nezajímá. Vše navíc okořenil silně třaskavým amatérským textem - rýmování typu lásky/vlásky či letadlo/napadlo.

První bod získává Landa za song "Waltr, Tommy, Ute & Mary", což je možná nejlepší skladba Landy vůbec. Píseň má silný náboj a především výtečně podaný námět - samozřejmě z období druhé světové války. Po hudební stránce se navíc jedná o příjemný návrat k muzice z období "Valčíku" nebo "Víl". Druhý bod, tentokráte za líbivou melodii, Landa získává s písní "Nad Afghánistánem". V textu se odkazuje k sovětské i americké okupaci a dojde i na obchod s drogami nebo bídu, ve které lidé v této oblasti žijí. Námět není opět vůbec špatný, jenže textově je Landa, sportovní terminologií řečeno, z formy. Při dalších písních navíc ještě více zamrzá. "Veselá písnička" totiž není vůbec veselá, navíc je těžce stravitelná i po dvacátém poslechu. V refrénu sice duní masivní kytary jako tomu bylo na albu "9mm argumentů", jenže to je tak vše, co si z povedené desky vzal. Landa se zamotává do vojenské tématiky a zdá se být utopen ve svých militaristických vizích. Co píseň, to alespoň jedna rána, jenže pokaždé se jedná o výstřel slepého náboje. Pokud se u "Prologu" člověk podiví nad Landovou touhou stát se písničkářem, tak se u patosu "1968" už láme smíchy v pase. Zatímco při typických Landových písních je výpovědní hodnota skryta pod bílou čepičkou několika piv, při folkových pozastaveních, se Landa snaží o umění. Vyholená guma (jak se sám v "Prologu" tituloval) ale umělcem rozhodně není.

"Jen ať to sype" má údernou melodii ve stylu "Tři sta z místa", jenže Landa rýmováním hraju/vlaju, mrak/tak nebo bejk/Švejk paroduje sám sebe. Sebeparodující text má i "Malá díra v hlavě" - "a lesem tady vrávorám, ty jsi sama a já jsem sám a možná zrovna umírám..." Při poslechu alba člověku začne docházet, že Landa chystá emigraci na jinou planetu, proto za sebou zahlazuje všechny stopy. Sebedestruktivní silou se snaží ničit svou pověst kvalitního textaře. Dámy a pánové, vrchol právě přichází - "Eurosong". Helou juropijen pýpl, ajem danijel from praga... ajem džast askink... Nabízí se otázka, zda Landovi definitivně jeblo. Možná by nebylo na škodu, poslat Landu s touto písní do příštího ročníku Eurovize. Po vystoupení Gipsy.cz by se jednalo o zajímavý kontrast. Předposlední "Odplivnutí" zase vyznívá jako naivní a ukřivděná výpověď zhrzeného umělce. V nicneříkající písni hraje Mesiáš Landa hlavní roli a vlastně celý song je tak nějak natřený nahnědo. Landa v písni hovoří s Bohem a snaží se používat neologismy typu "postorwellův chrám", jenže na místo toho vše vyznívá jako takový landismus, jenž má blízko k oxymorónu. Landa v písni brečí, jak ho nikdo nemá rád, a že prý není nácek a další desítky zbytečných slov... bla bla bla. Jeden velký blábol, pod kterým je Landa podepsaný.

Třetí a závěrečný bod Landa získává s poslední písní "Nigredo". Tentokráte je to bod za tajemnost a magickou atmosféru songu, tedy za to, co celému albu schází. Landa sliboval alchymickou desku, vytvořil však egoistický deníček, který kromě fantastické "Waltr, Tommy, Ute & Mary" nenabízí nic než bláboly jednoho pomateného pseudoumělce. Vůči opravdovým umělcům je nefér, že Landa na "Nigredu" díky své kontroverzi vydělá. Opravdová výpověď nové desky je totiž nulová. Vlastně jedna výpověď je patrná - Landa přestal rozeznávat realitu a fikci.