Ani nepřízeň počasí nebo dokonce volby naše redaktory nemohou odradit od poslechu muziky. Vězte, že jejich vkus nezná hranic. Vždyť kde jinde se potkává poklidný jazz s našlápnutým grunge, českou alternativou a křehkým ambientem, než právě v naší rubrice? Ostatně přesvědčte se sami.
Foo Fighters pro mne znamenají ten správný přerod grunge v rockový mainstream. Na svých deskách zůstávají pořád zajímaví a i když se neustále vyvíjí, není to na úkor invence (na rozdíl třeba od Green Day). Poslední dobou se často vracím k druhému disku dvojCD "In Your Honor". Nejklidnější řadová věc, co od Grohla a spol. (MySpace.com) vyšla, mě při vydání poměrně překvapila - a to i přesto, že byl Grohl poetický romantik už v minulosti - namátkou v "Marigold" ještě z dob Nirvany nebo ve "Walking After You" (ale ta mě nikdy moc nebavila, mezi "Everlong" a "New Way Home" prostě nezapadla a vyvrcholení "The Colour And The Shape" tak bylo zbytečně rozmělněné). Tím, že ale poskládali skoro třičtvrtěhodinovou desku se samých klidných, jemný věcí, nijak neruší její poslech jako celku. Funguje to výborně a do mé současné country nálady, jak to kolegové v práci, kteří jsou nuceni poslouchat to co já, označují, perfektně zapadá.
Když jsem na konci loňského roku dával dohromady svoje nominace na naši interní výroční anketu, měl jsem v kategorii Objev roku jedinou jasnou favoritku - americkou jazzovou zpěvačku a skladatelku Melody Gardot. Její debutové album "Worrisome Heart" mělo podobný potenciál jako "Come Away With Me" Norah Jones - a to jak interpretačně, tak i skladatelsky či po produkční stránce. Samotná Gardot ovšem nemíří přesně na Norah, spíše se v intimním pojetí a způsobem hladivého zpěvu inspiruje zesnulou Evou Cassidy. Na rozdíl od této zpěvačky k tomu neužívá přejaté skladby, ale výhradně svoje vlastní písničky, v nichž se proplétá mezi jazzem, folkem a jemnými náznaky šansonu a popu. V její hudbě je cítit velký prožitek plynoucí z toho, že se pro ni muzika stala terapií po dopravní nehodě, kdy ji během vyjížďky na kole srazil řidič offroadu, a po níž zůstala Melody Gardot nějaký čas na vozíku. Toto vše se na jejím debutu pochopitelně odráží a když před rokem "Worrisome Heart" vyšlo, sklidilo na poli kritiky výborné ohlasy. Rozhodně ne neprávem.
Trabant je bakelitové vozítko a Traband kapela skladatele, kytaristy a zpěváka Jardy Svobody. A "Hyjé!" její nejlepší album, minimálně podle mých připunkovělých měřítek hodnocení, což mimo jiné dokládá také žánrový Anděl za rok 2004 v kategorii world music. Je to jízda od začátku do konce, nabitá vtipem i ve vážnějších okamžicích, jen ji neumím zařadit. Možná nálepka world music na tuto dechno-bigbítovou taškařici sedí nejlépe, věřím tomu, že tehdejší tvorba Trabandu by oslovila lidi napříč světem, nehledě na to, že slova jsou pouze v češtině a občas ve slovenštině. Návyk pustit si Traband na zlepšení nálady si osvojíte bleskurychle, u mě se to projevilo nedávno, současný odklon kapely k hlubší a zadumanější hudbě mě už ale tolik neoslovil, poslední deska "Přítel člověka" si s energií "Hyjé!" nemůže vůbec zahrávat. Pro mě jsou Traband písně jako "Katarína", "Když si báječnou ženskou vezme idiot", "Nemám rád trpaslíky" anebo starší "Krysy". Zcela nejlepší a v současnosti pro mě velice aktuální je však "Černej pasažér", osobní důvody však nehodlám rozebírat.
Již řadu let mám blíže neurčenou slabost pro křehce ambientní desky. Christopher Willits v těchto emociálních sítích uvízl celkem nedávno, ale jeho organickému spojení několika stylů jsem podlehl dá se říci záhy. "Colors Shifting", v které zpívá i novozélandská zpěvačka Latricia Barnett, s velkou přesností odhaluje vše, čím Christopher vystavěl svou kariéru hudebního poety, krajináře nálad. Pohrává si s prvky idmka, kytarovými a vokálními liniemi a tuto hmotu nejčastěji přežehlí do vypiplaného ambientu. Willitsovi je jedno, zda natáčí sólo nebo chystá nějakou spolupráci, vždy se soustřeďuje na celek, jenž by měl naplno vystihnout jeho vnitřní pocity. "Surf Boundaries" na chvilku sklouzne i do vod shoegaze, dvojice "Medium Blue" a "Love Wind" je toho názornou ukázkou. Baví mě sledovat, kam se tato muzika vyvíjí; "Surf Boundaries" je plná neprobádaných zákoutí. Možná některá z nich představí na koncertu v pražském Paláci Akropolis (12. června), kde ho doprovodí projekt The Sight Below.
To jo Kurt Dave jako muzikanta určitě nebral, proto s ním přece hrál v kapele!!! FF jsou proste víc komerční rock než Nirvana, neříkám nahráli spoustu vaty, ale i spoustu hitů. A jejich první album je ještě grunge jak má být, špinavé album, které si chtěl Grohl vydat, ale bez konce Nirvany by to nevyslo.
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím
