Jaro bylo přeskočeno, prožili jsme několik letních dnů a to ještě ani nezačal květen, měsíc zamilovaných. Bzučení a rašení je v plném proudu. Tentokrát přiživujeme úspěch Queensrÿche, připomeneme Tokyo Police Club, The Offspring a nemalý prostor budeme věnovat možná už i uklidněné rebelce Sinéad O'Connor.
© facebook interpreta Na loňských Colours Of Ostrava byla pro mě
Sinéad O'Connor tím největším zklamáním, které ve mě celkem rozcuchalo mou náklonnost k ní. Možná mi i
konečně došlo, že alba "Universal Mother", "I Do Not Want What I Haven't Got" a "The Lion And The Cobra" už prostě nepřekoná. Prostřední z nich nyní vyšlo v obohacené edici a našel jsem v něm opět zalíbení, nevadí mi ani tolikrát propíraná ukápnutá slza v "Nothing Compares 2 U", atd. Ale kompozice "Feel So Different", tradicionál "I Am Stretched On Your Grave" nebo "The Last Day Of Our Acquaintance" mě vždy dostanou pro svou naléhavost a její uhrančivost. "I Do Not Want What I Haven't Got" je o životě a věcech, které vycházejí přímo ze srdce Sinéad. Řekl bych, že je přímým obrazem těch dnů, kdy s Johnem Reynoldsem natáčeli tuhle desku a prožívali i osobní peripetie. Paradoxně málem tato nahrávka nevyšla, právě díky tomuto zamilovanému "deníčku". Remasterovaná edice má bonus disk s béčky, živáky, dříve nevydanou písní "Night Nurse" a nechybí ani vynikající singl "My Special Child" - vřele doporučuji.
"My Special Child"
© facebook interpreta Touhle deskou
The Offspring definitivně potvrdili status kapely světového formátu získaný o čtyři roky dříve počinem "Smash", a to jim někteří skalní fanoušci nikdy neodpustili. Osobně nechápu tenhle odsuzující přístup některých fandů, kteří svým oblíbencům přejí všechno možné jenom ne úspěch, ale nemusím také chápat všechno. Chystal jsem se onehdá na delší cestu autem a tak jsem ze stojanu vytáhl také tohle cédéčko, neb trocha mírně nabroušených kytar a punk-rockového halekání se na dálnici vždycky šikne. A otočil jsem nahrávku hnedle tříkrát, tak příjemně mi připomněla dobu před jedenácti lety. "Pretty Fly (For A White Guy)" je pořád vtipná, "Staring At The Sun" je pořád stejně nadupaná, "Have You Ever" pořád tak skvěle uhání kupředu, že nutí nohu sešlápnout plyn až k podlaze. A vykradená beatlesácká "Ob-la-di, Ob-la-da" aneb šlágr "Why Don't You Get A Job" dokáže vykouzlit úsměv na mé tváři stejně jako tenkrát. Je mi jedno, jestli se touhle deskou
The Offspring zařadili mezi tzv.
komerci. Já hudbu rozděluju na tu, která se mi líbí a na tu druhou. A "Americana" mě baví pořád stejně.
"Pretty Fly (For A White Guy)"
© facebook interpreta Budou vám znít rozladěně, neuspořádaně – studentsky, intošsky. Na druhou stranu ve vás probudí dobrou náladu. Sami nechtějí nic řešit a ani vás k tomu nebudou nutit. Podle svých slov post-punkoví nebo také indie-popoví
Tokyo Police Club. Nakonec společně přijdete na to, že zdánlivě jednoduchá hudba obsahuje tolik zajímavých momentů, kolik se do ní vejde. Vokálky sem, vokálky tam, kytárková sóla a trylky, pichlavé klávesy, tleskání a cukání tamburínou. Směska plyne na prvním EP kapely "A Lesson In Crime" rozverně vpřed a nepřestane hnedle bavit. Každý song má kolem dvou minut, během kterých vás refrén "Cheer It On" dokáže zbořit, "Nature Of The Experiment" zase pořádně vyklepnout.
Tokyo Police Club mají i další nahrávky, včetně plnohodnotného alba. Ale "A Lesson In Crime" bylo první. Nemohu na něj zapomenout. Jejich Kanaďané mi rozumí - v roce 2006 zůstalo v Kanadě tohle EP v hitparádách déle než kterékoli jiné album vydané toho roku.
"Nature Of The Experiment"
© facebook interpreta Dnes jsou tématem nekonečných progmetalových debat
Dream Theater, před 20 roky to byli
Queensrÿche. S tím rozdílem, že zatímco
Dream Theater se vždycky spíš vezli, a co kde zkopčili (i od
Queensrÿche), to jen hráčsky urychlili a dopitvořili, tak Tate a spol. psal ve svých vrcholných okamžicích metalové dějiny. A o emočním rozdílu mezi LaLaBriem a Tateem radši pomlčím - i tak bude veselo.
"Operation: Mindcrime" považuju nejen za přelomové, ale ba přímo za zrodové žánrové album, ať mi někdo nevěřící ukáže jiné, starší, podobné. Tehdy v osmaosmdesátém v Rock Hardu i jinde trefně psalo, že
Queensrÿche jsou
Pink Floyd metalu, a že "Operation: Mindcrime" je nerezově pokovená "Zeď". Skutečně se tento opus nedá vnímat jako sled písniček, ale jen jako epické, obrazotvorné dílo, u kterého stačí zavřít oči a nechat promítnout vlastní jedinečný film. A pokaždé klidně jiný, záleží jen na vaší fantazii, empatii, náladě. V 88´ jsem trávíval každou sobotu a neděli obchodně i fandovsky na burzách v Brně i Ostravě, a můžu zodpovědně říct, že tohle album bylo událostí ro(c)ku. Žádného jiného jsem (na homemade audiokazetách) tolik neprodal :-) Naprostá většina metalu 80.let se mi natolik oposlouchala a pocitově vzdálila, že mi dnes připadá i legrační. Je mi to až líto, jak hrozně mi kolikrát kovotepci zní. "Operation: Mindcrime" ovšem neustoupilo ze svých pozic ani o píď. Je to kovový maják osmdesátek, Chrysler mezi šedými věžáky.
"Operation: Mindcrime (Live '91)" 
