Metalisté zpravidla řeší Satana, nenávist ke křesťanům, legie zla a jiné libůstky. Občas dojde i na lásku a smysl života. Jen v Americe žije kapela, která obaly svých desek věnuje alchymistickým elementům, v textech hledá skleněnou lebku na Krvavé hoře. Jmenuje se Mastodon a teď má nové album.
Český fanoušek měl možnost vidět tuhle atlantskou čtyřku ve třech. Když
Mastodon hráli v listopadu v Praze, tak jsem v
reportáži hořekoval nad tím, že se do konceptu akce prostě a jednoduše nehodili. Nyní, s půlročním odstupem, uznávám, že jsem se nemýlil. Nová deska se posunula kamsi mezi psychedelii let sedmdesátých a éterické povznášení kdysi metalového ducha. To je způsob, kterým
Mastodon chtějí prolomit nebesa.
Kdysi se vrhli na hudební scénu agresivním sludge metalem, který válcoval nejednoho metalového fanouška. Doba však pokročila a na hudbu se nabalilo velké množství vlivů, takže postupně vznikl typický rukopis, který pozná každý i bez muziko-grafologického vzdělání. Tentokráte na ploše sedmi songů a padesáti minut ochutnáte nový koktejl hitovosti, rytmické rozmanitosti a něčeho, co nedokážu dost dobře popsat. Nazval bych to projevem emocí, ale nechci si zadělat na útok rozzuřených metalistů, že jsem z jejich ikon udělal emo. To nechci, takže to emocemi nenazvu, ale všichni víte, co mám na mysli. Od úvodního "Oblivion" vámi bude zmítat neurotická křeč způsobená pološílenými rytmickými strukturami, které přechází do ostře kontrastních melodických refrénů. Titulní "Crack The Skye" v sobě zase spojuje silně melancholickou náladu, až avantgardní postupy a hutný valivý zvuk. Je to zvláštní variace na téma
Mastodon. Všechny songy jsou si neuvěřitelné podobné, přesto je každý radikálně odlišný a s ostatními si ho nespletete.
O čem vlastně může psát textař kapely, která v sobě spojuje progressive metal, psychedelii, hardrock a dravé jádro spoutané složitou zvukovou koláží? Tak nebude to o zvířátkách, to víme bezpečně. Ani o vaření, i když vlastně... Obojí by bylo dost možné, protože asociace a konspirační teorie na desce jsou vskutku nevídané. Jsou to texty plné abstrakce a kapku nereálných záležitostí. Celé album je totiž spoutáno a propleteno příběhem chlapce připoutaného na vozík, jehož duše se vtělí do Rasputina a ten jako proslulý mystik, intrikán a manipulátor má po své smrti pomoci chlapci. Do toho všeho se zamotá červí díra, Hawkingovy teorie a plno dalších věcí, které těžko budete hledat pohromadě. Ovšem nejsmutnějším okamžikem je skladba, kterou bubeník věnoval své tragicky zesnulé sestře. Je to právě ona záležitost, které má prolomit nebesa a zároveň dala novému počinu Mastodonu název.
Bude to složitější, první poslech nebude stačit, možná ani druhý, protože tenhle kousek je zatraceně složitě zkonstruovaný a jeho éteričnost důkladně zahaluje pravé jádro nahrávky, které se vyjevuje až po čase. Ale když se vyjeví, tak zůstanete jen užasle zírat s otevřenýma ušima. Budete chtít stále víc a víc zvuků a melodií, které dokreslují onen příběh, který je tak pošahaný, až je zajímavý. Stejně jako tahle deska, kterou považuji za vrchol dosavadní tvorby kapely.