Debutem "Časopriestor" si Komajota vysloužila nejen spoustu hudebních ocenění typu Slávik a Aurel, ale také těžko odpáratelnou nášivku "slovenských Keane". Druhá deska "Bludisko" slyšitelně navazuje na prvotinu a jen nepatrně ji rozvíjí (je tu více rychlejších věcí, plnější zvuk a zpěvák popracoval na výslovnosti). Pořád je tu popová trojice bez kytar, jejímuž zvuku vévodí klávesy, ale zatímco "Časopriestor" byl slibným startem do dálav, "Bludisko" zachytilo trio v tenatech opakování a stereotypu.

Bohužel, z "Bludiska" si stačí pustit tři nebo čtyři písně a víte, jaká je celá deska. Komajota našla svou cestu a drží se jí jak klíště. Jako by skladby byly napsány podle šablony, jen můžete tipovat, jestli se v refrénu bude zpívat falsetem nebo ne. Proti abstraktním textům nic, docela příjemně se poslouchají, chybí v nich jen více metafor a slovních hříček, jaká se povedla třeba v "Dverách" ("Dvere sú tu / Stále kľučkujú.").

Komajota se trochu ztratila ve svém vlastním labyrintu. Je perfektně navržený, živé ploty přesně ostříhané, ale po pár minutách zábavy už se vám chce z bludiště ven za novými zážitky. Předvídatelnost věcí příštích je až ubíjející. Čekáte nějakou odbočku, překvapení, ale stále posloucháte varianty dvou nápadů, písně jsou vysoustruženy dle přesných (hitových?) schémat.

Pokud nechce loďka jménem Komajota zůstat trčet na mělčině, musí přijít v budoucnu s něčím novým, ostatně tato nutnost postihla i zmiňované Keane na jejich třetím albu. Martin Husovský a spol. asi budou muset být odvážnější v hledání nových zvuků a postupů. Potenciál mají.