Rád objevuji alba, která nutí k zamyšlení a dokáží vás přivézt do neurčitého transu. Občas mě přepadají tísnivé stavy, po nichž mám nutkání někam se ukrýt, ponořit se do ticha. K tomuto účelu využívám okolí Ďáblické hvězdárny (ta byla postavena v rámci Akce Z na ďáblickém vršku Na Vyhlídce), odkud je vidět kraj Prahy střetávající se s přírodou. Hlomoz tu ustupuje, vždy si najdu místo na skále a do uší si pustím poutavou muziku. Posledně jsem takto vnitřně rozpárán prožil prvotinu Fever Ray.

Když desku vnímáte, možná se ve vás probudí rýpalové - a budou si stěžovat na přílišnou návaznost k zatím poslední albu domovských The Knife "Silent Shout". Ano, jen vypusťte výraznější rytmiku, technologický chlad a strojovou preciznost. Fever Ray jsou něžnějším protipólem, do popředí vstupují vzletné, ale chmurné melodie, prostor dostávají i akustické nástroje. Těch čtyřicet osm minut je velmi intenzivních, naléhavost projektu Karin Dreijer Andersson zapůsobí cíleně na vaše smysly.

Od prvních tónů "If I Had A Heart" začnete rozpoznávat Karinin rukopis - střídání temných momentů s těmi, jimiž probleskne světlo naděje. Pomalý a do nejhutnější černě zahalený pop se dotýká vrstev ambientu, minimalistických prvků, ale má i hitové ambice ("When I Grow Up", "Seven" nebo "I'm Not Done"). Stylizace á la Kate Bush nečekaně překvapí v mrazivé "Keep The Streets Empty For Me". Takto by se dalo pokračovat dál, Fever Ray je totiž vnitřním obrazem hlavní aktérky, která zve na strnitou cestu. Na té čekají hmatatelné překážky, různá scestí odkrývají deprese...

Prvotina Fever Ray je písní vyzrálé, křehké a zachmuřené Karin. Písní, která ve vás zanechá silnou emociální rýhu; jen tak ji z mysli nevydrhnete. Spojitost se "Silent Shout" hudebnici rádi odpustíte (proto nedošlo na maximální ohodnocení), neboť takto se rodí výtečné a nezapomenutelné desky.