Dřív znali lidé Alici Springs jako holku, co zpívá hity "Dej mi pusu" či "Jízda", ale najednou je vaše hudba jiná. Proč jste se rozhodla natočit desku jen za doprovodu klavíru?

Ono to ale není o ničem jiným. Já jsem vždycky inklinovala k nahrávání písniček pouze za doprovodu klavíru. Už třeba na desce "Dej mi pusu" byla písnička "Musíš už jít", která byla jen za doprovodu klavíru a dokonce i na mojí první desce byla jedna jenom a capella. Takže tahle deska je v podstatě takovej návrat zpátky tam, kde to má být.

Narážím na poslední desku "Život", která byla přece jen hodně popová...

Bohužel, ale to nebyla moje vina, ale Yardy Helešice. (smích) Ona byla původně jenom s klavírem, ale Yarda tam pak navěšel takových nástrojů, že já už jsem neměla to srdce mu říct, aby to vymazal.

Takže chcete říct, že vaše hudba je vlastně pořád stejná?

Muzika je prostě buď dobrá, nebo blbá, buď se vám líbí, nebo nelíbí. To je jako s lidmi. Představte si, že potkáte krásnou holku, která má na sobě rolák, kožich, džíny, boty a čepici... a přece je úplně stejná, jako když ji potkáte druhej den u sebe doma nahatou. Je to pořád stejná holka, jenom jednou má kožich a jednou je nahatá. Takže dejme tomu, že předtím jsem měla kožich a teď jsem nahatá. Ale jsem pořád stejná, je to jenom o povrchním vnímání člověka, kterej si myslí, že když je to kapela, tak je to popový, a když je to jenom piano, tak je to pomalu vážná hudba.

Kdy jste se rozhodla natočit desku jenom za doprovodu klavíru?

To už dávno. Už když jsem přišla se svým demáčem, tak jsem jim řekla, že to chci natočit celý s klavírem. A oni mi prostě řekli "Běž do prdele..." Jenže mně bylo devatenáct, to se s dnešní dobou nedalo srovnat. Dneska bych je poslala někam já.

První zprávy o nové desce začaly vyplouvat na povrch už přibližně rok po vydání alba "Život", tedy kolem roku 2004, ale nakonec to trvalo několik let. Čím to?

Protože já jsem byla úplně blbá a myslela jsem si, že ta deska přece musí vyjít u nějaké firmy. A když mě pak opravdu všichni poslali do háje, tak jsem si uvědomila, že nemusí. Budu ochuzená o takovou tu povrchní kampaň, ale lidi, kteří si tu desku koupí, si ji koupí proto, že ji skutečně chtějí, a ne proto, že jim to někdo někde reklamou vnutí.

Předpokládám, že vydavateli jste ale novou desku nesla.

Nesla, nedonesla. (smích) Stalo se ještě něco horšího, než když před těma x lety mě poslali někam, když si to poslechli. Teď mě poslali někam, aniž by to slyšeli. Zřejmě jim stačil můj výraz a jak jsem jim o tom začala vykládat.

Když ale deska vyšla prostřednictvím vašich internetových stránek, tak se vydavatel ozval, že?

Ozvali se a já vlastně ani nevím proč. Já jsem se jich neptala: "Co tak najednou?" I když měla jsem. Asi na ně zapůsobilo to moje odhodlání nebo to, že jsem se nedala. Každopádně mě to vůbec nezajímá. První večer jsem si sice řekla: "Jó, to by mohlo být super vydat to u vydavatele..." A druhej den jsem si sama dala pár facek. Takovej příjemnej pocit bych z toho pak neměla a kvůli pár korunám ztratit tuhle euforii by mě fakt nebavilo.

To je vám opravdu cennější to, že si to lidi objednají přes vaše stránky, než dostat desku k většímu množství posluchačů?

Stoprocentně. Dokonce občas když přijde víc objednávek najednou, tak mám blbej pocit a říkám si: "Co se stalo? Do prdele, já nechci, aby to bylo komerční..." Já si totiž myslím, že komerční muzika se musí vždycky přiblížit jakoby co největšímu počtu lidí. A to jak se přibližuje, přestává být něčím jako by jiná. Lidi nechtěj poslouchat jinou muziku, ale tu akorát. A já nechci, aby moje deska byla akorát, to by byla průměrná.

Ale přece to, že se o ní bude vědět a udělá se tomu reklama, nezmění kvalitu hudby, když už je jednou natočená.

Ale ta aura se změní. A já fakt věřím, že když si teď začnu tady někde oblíkat nějaký latexový korzety, tak všecko poseru.

A co když teď, až tenhle rozhovor vyjde, vám zase přijde hromada objednávek?

Jo, tak nashledanou pane... (smích)

Jak vůbec publikum tu desku přijalo?

No krásně. Já mám štěstí, že buď se jim to hrozne líbí, anebo mi to blbý nenapíšou.

Pojďme se bavit o textech na "Piano Albu". Ty jsou přece jen od všech vašich předchozích alb odlišné.

Na všech předchozích deskách byl pro mě nejdůležitější rytmus. Šlo mi vždycky o to, aby to šlapalo, aby to bylo takový sametový a nemělo to defekt češtiny. Tentokrát jsem rytmus úplně vypustila, navíc tam ani žádný rytmický nástroj není, šlo hlavně o obsah.

Rozpětí témat je dost široké, objevují se témata z rodiny, milostná, sociální...

A politický. Pro mě jsou důležitý takový texty, kde se vracím jakoby k nedořešeným tématům, k něčemu, k čemu se lidi nechtěj vracet. Ta písnička je pro mě snazší způsob, jak upozornit na něco, co mi vadí a co bych chtěla, aby vadilo i jiným lidem. To by mně asi muselo být nějakých osmdesát, abych se dokázala se světem smířit a brát ho takovej, jakej je. Já ho tak rozhodně neberu a nechci. Snažím se alespoň lidi okolo mě ovlivnit, aby jim vadily stejný věci, protože si myslím, že čím jsem starší, tím mi to přijde míň v pořádku. A nedovedu si třeba představit, jak by mohla vypadat moje další deska, protože tíhnu k čím dál tím těžším tématům.

Vy sama se považujete za zpěvačku, klavíristku, skladatelku...?

Já nevím, já jsem Ferda Mravenec. Kdybych se živila jenom zpíváním, tak si nevydělám ani na slanou vodu, kdybych se živila skládáním, tak si vydělám na slanou vodu, ale byla bych dost hubená, ale abych byla taková oplácaná, tak musím dělat ještě něco. Ale pořád se to týče hudby, jsou to různý znělky, hudba k filmům, ale to je taková ta rutina. Jezdila jsem dokonce i výchovňáky s klavírem pro děti, kde jsem vysvětlovala, co je to baroko, folk nebo valčík. Ale to, co mě nejvíc v hlavě zaměstnává, je pořád klavír. A pracuju i na vlastní klavírní škole.

Loni jste u sebe doma pořádala koncerty. Jak to probíhalo a proč jste se vůbec odhodlala zvát si do bytu lidi?

Koncerty měly super atmosféru. Já jsem se vždycky chtěla dostat k tomu dělat jenom muziku, žádnej šoubyznys. Šoubyznys je na prd, protože to je šou neboli komedie a byznys čili prachy. Komedie a prachy jsou na prd, když člověk dělá muziku. Pro mě to byla zábava, ale postupně jsem začala být moc velká domácí hvězda a nic se nemá přehánět. Když začne být něco moc úspěšný, tak se to musí zrušit. To se týká i téhle desky, neměla by být zkrátka tak úspěšná, aby mě to nepřestalo bavit.

Teď jste zrovna vprostřed koncertování po jazzových klubech. Na co se posluchači můžou těšit?

Kromě toho, že píšu klavírní pecky, tak miluju takový bluesový pecky. Ty klavírní, jak už jsme se bavili, jsou v češtině a jde o básničky, ale blues to je zase druhej extrém. Tam text vůbec nepotřebujete, protože to je jenom výraz toho, jak zle vám je. A mně bývá často dost zle, takže mívám potřebu si to blues zazpívat a navíc já jsem se svýma kamarádama pár měsíců nehrála a oni mě pořád přesvědčovali.

Pokud se nepletu, vystoupila jste i na country festivalu. To je zase úplně jiný styl hudby, než na jaký jsme u vás zvyklí.

Já jsem tam byla dokonce asi třikrát po sobě. Jak říkám, muzika to jste pořád vy a jednou si vyzkoušíte tohle a jednou tohle. Já jsem odmalička zvyklá hrát baroko, klasiku, svoje písničky. To je jedno. Představte si, že třeba přijdete na klavírní recitál do Rudolfina. Otevřete program a vidíte, že se hraje Bach, Mozart, Chopin, Gerschwin a nakonec se hraje nějaká autorská tvorba toho klavíristy. Přijde vám to divný? Ne, protože hraje celou dobu jenom na klavír. Přitom některý ty skladatele dělí třeba sto let a jsou to úplně jiný období. Vám nepřijde divný, že se zahraje najednou koncertě Bach a Schopin a mně zas nepřijde divný, že míchám styly, který spolu existují v jednom období.

Já neříkám, že je to divný, jenom mě to trochu překvapilo.

Ale mě to nepřekvapuje!

Mě už teď asi taky ne...

Já myslím, že to není nic nenormálního. Musíte se na to podívat v širším kontextu. Já když třeba hraju na klavír, tak kořeny jsou někde ve vážné hudbě, ale pokračuje to třeba až někam do jazzu. A já jdu ráda do hloubky, takže pátrám po muzice starší než dvacet let, pak mě zase zajímá, co inspirovalo skladatele v tom období a tak dále. Až se dostanu do doby, kdy už nemůžu po ničem pátrat, protože se nic nedochovalo. Stane se z vás knihomol, protože když už nejsou noty, tak se hrabete alespoň v nějakých historických knihách a nakonec z toho vznikne něco jako "Piano Album".

Jakou hudbu si vůbec pouštíte doma?

Já si doma muziku nepouštím. Já jsem úchyl do starých not. Mě muzika ruší. Potřebuju mít klid na vlastní myšlenky. Já dokonce vytrhávám všechny spotřebiče ze zásuvek, abych měla absolutní ticho, ticho je inspirace. Já miluju, když si nakoupím spoustu not, otevřu si je a představuju si, jak zní. A když už je tam toho třeba moc, tak si sednu a zahraju si to na klavír. A to mě nejvíc inspiruje. Takže já se probírám muzikou, ale neposlouchám ji jako konzument, ale spíš se ji snažím studovat. Baví mě třeba i poznámky učitelů k notám, protože to je všecko z antikvariátů. Samozřejmě občas doma hudbu poslouchám, ale to si opravdu dám sluchátka, ponořím se do toho a nesmí mě nic vyrušit.