Britská formace Keane se na hudební scéně vyprofilovala vcelku jednoznačně. Líbivý piano rock je magnet jak na holky, tak na prachy, takže pokud je vám méně než třicet, plní se vám životní sny jak na běžícím pásu a není co řešit. Zaplněné stadiony ale s sebou přináší i nízkou známku od Pitchforku a hádky v diskuzích pod recenzemi na veskrze povedená, ale v podstatě i dost jednotvárná cédéčka. A to vám v jednu chvíli začne vadit. Keane za sebou měli před "Perfect Symmetry" jen dvě řadovky tohoto typu a právě u té třetí se rozhodli pro krok jinam - změnili image a začali ujíždět na syntezátorech. Stačí to? Pitchforku ne, ale pokud se podíváte na Metacritic, pak zjistíte, že jde o kritikou nejlépe přijaté album skupiny. U nás dostali Keane od Honzy Sedláčka v hlavní recenzi slušnou osmu. Samotná makrorecenze pak přináší očekávané rozdílné názory a průměrný výsledek šestapadesát procent.

---

Jaromír Koc - No vida, že to jde! (8/10)
Vztah k interpretovi: Jejich debutovou desku zbožňuji, následující "Under The Iron Sea" jsem někomu daroval, jak mě nudilo.

Už jsem to viděl s trojicí Keane pěkně nahnuté. Po výtečném debutu "Hopes And Fears" přišla v roce 2006 placka "Under The Iron Sea", kopie toho, co na debutu fungovalo, jenže bez výrazu a křečovitě. Když se proto objevila první informace o natáčení třetí řadovky, jen jsem mávnul rukou, Keane už jsem bral jako uzavřenou záležitost. To, že jsem se seknul, potvrdili Keane hned prvním singlem "Spiralling", který nabídli k bezplatnému stažení. Následný singl "Lovers Are Losing", který nechala skupina zremizovat i výtečnou brazilskou partou Cansei De Ser Sexy, pak na plné čáře předvedl, že vše špatné je pro něco dobré. A že Keane pád (téměř) na dno kapelu pořádně nakopl. Třetí deska je totiž v mých očích minimálně stejně dobrá jako debut. Hitových singlů nahrávka nabízí minimálně pět a bohudík nepřináší ani jednu píseň, která by mi vůbec nesedla. Keane jsou ve skvělé formě, kéž by zavítali během nadcházejícího turné i do Česka, abych se o tom přesvědčil na vlastní oči.

Petr Balada - Vlastně se nic nestalo (6/10)
Vztah k interpretovi: Vždycky jsem měl radši Coldplay, pak se síly vyrovnaly a teď... teď už mám zase radši Coldplay.

"Keane se mi trochu vzdálili," poslal mi kamarád zprávu poté, co strávil jejich nové album. A protože to nebyl ojedinělý ohlas, odhodlal jsem se k poslechu všech jejich dosavadní alb, abych zjistil, jak moc je hudební proměna kapely opravdu zásadní. Debut "Hopes And Fears" definoval jejich zvuk. Melancholické popěvky s pianem a plačtivým hlasovým projevem. Přímočaré album s lehkým vybočením v podobě skladby "Untitled I". Na "Under The Iron Sea" si Keane sice ještě hlídali teritorium, ale zároveň zkoumali nové možnosti. Aranže se rozšířily, byly bohatší, zajímavější. A teď "Perfect Symmetry". Úvodní pozitivně rozjuchaná třetina překvapí. Zbytek se už ovšem zase nese ve známém rytmu. Revoluce se jednoduše nekoná. Ani v rámci Keane, ani v rámci hudebního světa. Pro mě na albu zůstává jediným překvapením titulní skladba odkazující k debutu. Ukočírovaná melancholie rozkvetlá do uchu lahodící kompozice, jako by se v ní Keane konečně naučili hospodařit se svou největší devizou. Možná si jsou toho i sami vědomi, a proto naštěstí nemají důvod točit "Hopes And Fears 2". Snaží se vyzkoušet zase něco jiného, ale zároveň posluchačům dávají najevo, že nezapomněli. Chvályhodná snaha, jen jestli je tak trochu nebrzdí ve skutečném hudebním rozletu.

Dominika Jiroušková - Na mrtvém bodě (6/10)
Vztah k interpretovi: Veskrze kladný, v době debutu "Hopes And Fears" mi bylo čtrnáct, to znamená osmička na základce, blbnutí a rozplývání se nad klukama z posledního ročníku a následné dojímání nad tím, že ti ignoranti nejeví sebemenší zájem...

Teď vážně. Hitovky z prvních dvou alb jsem okamžitě zařadila do domácího playlistu, Chaplin si mě svým hláskem obtočil kolem prstu. Ale teď nevím. Třeba jsem za ty roky zhrubla a už nejsem taková citlivka, každopádně na mě novinka vůbec nefunguje. Kapela se rozhodla inovovat zvuk za pomoci elektro hraček, ale pokud očekáváte smršť, budete zklamaní. Synťáky na "Perfect Symmetry" hrají hlavní roli jenom v pilotním singlu "Spiralling", dál už se jich moc nedočkáte. Kluci je střídají s klasickými piánovkami, ve kterých se snaží navázat na předchozí dvě alba, ale slyšitelně to drhne. Křehkost a zasněnost balad vystřídala patetická nuda, která vygraduje v poslední skladbě "Love Is The End". Jednotlivé skladby nejsou taková hrůza, jak by se mohlo zdát, ale deska bohužel spadá do průměru. Navíc se nemůžu zbavit pocitu, že si Keane nechávají otevřená zadní vrátka, aby to s renovací zvuku nepřehnali. "Perfect Symmetry" zní proto nevyhraněně. Ne, nikdo nechce, aby se z Keane stali Klaxons, ale když už změnu, tak pořádnou. Pro příště.

Miroslav Böhm - Osmdesátá léta prostě nejsou sexy (5/10)
Vztah k interpretovi: Nejasný. Kýč, nebo guilty pleasure?

Sedmdesátá léta nabídla prožití sloganu sex, drogy a rokenrol. Definovala pojem pop ikony, byla vrcholem pódiové stylizace. Devadesátá léta oproti tomu přinesla boom chytlavých kytarovek, nekonečné rave parties a... okouzlující Madchester. Na osmdesátých létech ale nebylo kromě Madonny sexy vůbec nic, takže důvod, proč Keane natočili svůj stroj času právě sem, je mi záhadou. Možná chtěli zopakovat letošní zázrak The Ting Tings, kterým zvuk eighties nezvykle sekne, ale při poslechu "Perfect Symmetry" je každou sekundu víc a víc jasné, že to holt nezvládne úplně každý. Nad láskou rozjímající kytarovka prostě nemá ve světě Ronalda Reagana a znovu vyostřené studené války co dělat. Jinak Keane napsali jedenáct moc pěkných písniček pro kluky a holky, co si rádi koukaj z voka do voka a vochutnávaj si hlavy, ale jaro je daleko a mé napůl melancholické, napůl cynické já zřejmě na podzim hladoví po zcela jiné kuchyni. Dám jim ještě jednu šanci v květnu. Slibuji.

Honza Kulig - Patos a kýč nadevše (3/10)
Vztah k interpretovi: Debut jsem si zamiloval, dvojka už byla jen opáčkem úspěšného formátu.

Už když jsem slyšel první singl z nové desky, říkal jsem si, že to bude buď hodně dobrý počin, anebo průser roku. V poslední době se mi většinou potvrdilo, že první singl byl slabším kouskem z desky, případně vyloženě nejslabším trackem. U "Perfect Symmetry" je to přesně naopak. "Spiralling" je bohužel tím nejlepším, co Keane na novinku nahráli. Na albu je krásně vidět postupný úbytek kvality. Oním prvním songem to začne, říkáte si, že to docela ujde, ale pomyslná křivka výkonnosti jde s každou další písní dolů. Je to plné nedodělaných nápadů, patosu a kýče. Myšlenkové pochody se ztrácí po vteřinách, v půlce desky ani nevíte, co posloucháte. Hoši se pokusili udělat něco neotřelého a odpoutat se od kořenů. Honza Sedláček v hlavní recenzi tvrdí, že ti, co měli rádi staré Keane, těm novým nepřijdou na chuť. Dovolím si oponovat. Mám rád staré Keane, ale těm novým na chuť nepřijde skoro nikdo.

---

Album: Keane - Perfect Symmetry
Průměrné hodnocení: 5,6/10
Celkový čas: 50:41
Skladby: Spiralling, Lovers Are Losing, Better Than This, You Haven't Told Me Anything, Perfect Symmetry, You Don't See Me, Again & Again, Playing Along, Pretend That You're Alone, Black Burning Heart, Love Is The End