Letopisy království bohémských rapsodií (část první)

13.10.2008 05:00 - Jaromír Merhaut | foto: facebook interpreta

Nové, kontroverze vyvolávající album Queen + Paula Rodgerse a turné se zastávkou v Praze nás přiměly k pamětnickému ohlédnutí. Název parafrázuje památný článek Jaromíra Tůmy v Melodii. Žádný světově proslulý interpret neobsáhl tak široké žánrové rozpětí jako Queen: od hardrocku po disco.
Jsem starej rocker, Queen jsem poznával od roku 1974 takříkajíc v přímém přenosu, v mém mládí pro mne byli synonymem pro nespoutanou hledačskou originalitu. O to hůře jsem vnímal kroky čtveřice do kalných vod mainstreamu, kdy se z hybatelů stali zprvu jen kolečkem v mašinérii komerčně kalkulovaných trendů hudby pro masy. Byl jsem rád za vzestup v druhé polovině osmdesátých let, slzel štěstím v Budapešti, jásal při "Innuendu", posmutněl smrtí Freddieho. Dnes si Queen užívám s nadhledem celé, se všemi výkyvy, nicméně pro komentáře jsem se snažil rozpomenout na své ostřejší dobové vnímání. A bodové hodnocení tentokrát nečekejte. Tolik úvodem na vysvětlenou k prvnímu dílu seriálu.


Queen (1973)
Queen - Queen
I přes určitou syrovost, danou mimo jiné tím, že kapela měla repertoár natvrdo zažitý z usilovného koncertování, definuje jednička podstatu raných stylotvorných studiovek Queen: vrstvené a divoce najížděné vokály, až operní zpěvohry, klouzavý tón "krbové" kytary, bohaté harmonie a pompéznost. Typické jsou "Liar" a "My Fairy King". Coby mladý hardrocker jsem hned ocenil i "Doing All Right", flamengem zpěněnou "Great King Rat" a sabaťárnu "Son & Daughter". Úvodní "Keep Yourself Alive" mi připadala ve svém úprku vždycky trochu škobrtavá, na rozdíl od zepelínovského se mi pod kůži nedostal Taylorův přespěchaný rokenrolek "Modern Times Rock'N'Roll" ani zpívánka "Jesus" a k ní přilíplá "Seven Seas Of Of Rhye". Určujícím prvkem soundu prvotiny byla, vedle pronikavého Mercuryho hlasu, Mayova zpěvavě kvílivá kytara, která svým originálním tónem zmátla i slovutné recenzenty. Ti ji považovali za syntezátor.


Queen II (1973)
Queen - Queen II
Na druhém albu se Queen pod produkčním vedením Roy Thomase Bakera naplno otevřeli studiovým možnostem. Brian začal vrstvit a splétat své kytary, přibyly akustické vyhrávky, do popředí se dostalo Freddieho piáno i různé efekty, chorusy doslova rozkvetly. Queen na "II" významně posunuli hranice rocku, aniž si toho tehdejší širší veřejnost a hudební tisk výrazněji všimli. "Queen II" je pro mne zcela zásadní album. Byla mým prvním dotykem s queenovskou čaromuzikou. Dodnes si pamatuju omamný první poslech elpíčka (pro mě) neznámé kapely, pozvolný příchod procesí za zvuků pohřebního marše, náhlý, až na kost proříznutý ječák, příval tónů, úlekové dynamické přechody, neslyšené kytarové laufy, gigantické bicí. Ruce se mi chvěly při otáčení elpíčka na druhou, Mercuryho stranu. Několik týdnů jsem téměř neposlouchal nic jiného, kamarádi se svými magneťáky si u mě podávali kliku, stylově čistý přebal vévodil mé sbírce.


Sheer Heart Attack (1974)
Queen - Sheer Heart Attack
Třetí elpé završilo první rozpukové queenovské období, pro mne i nejkrásnější, protože kapela hrála především pro nás mladé rockery: tvrdě i artově, a nemuseli jsme se o ni dělit s masami trendařů, čajařů a bab. Podbízivá "Killer Queen" byla natolik nenápadně schovaná mezi skalami a tůňkami, že jsme její roli trojského koně neodhalili. Celistvé, v několika vlnách gradované troskladbí "Tenement Funster", "Flick Of The Wrist" a "Lily Of The Valley" se stalo mým tehdejším hudebním vesmírem, zhuštěným na plochu osmi minut, královskou neutronovou hvězdou, předzvěstí budoucnosti. U "Sheer Heart Attack" mi obzvláště chybí vinylový rituál, to labužnické čekání, až plavný tichý pohyb jehly přetne stratosférický Roger v úvodu "In The Lap Of The Gods" a předestře b-stranu v celé její kráse. Speedová "Stone Cold Crazy", pár miniatur a grandiózní finále "She Makes Me" / "In The Lap Of The Gods" (revisited) s neskutečnými sbory, společně charakterizují promyšlenou, oproti "II" náladově i koncepčně rozevlátější dramaturgii, kombinující větší celky i samostatné písničky.


A Night At The Opera (1975)
Queen - A Night At The Opera
Dokonalost sama. Album tak pestré a hravé, že si přejete, aby nikdy neskončilo. Jak říká Brian: queenovský Seržant. Po všech stránkách zlomové dílo. Kaleidoskop melodií a muzikantských fórků napříč žánry: rvavá pecka vedle pohodového kabaretu, pavučinová něha i kamenný hardrock, miniopera, hitůvka. A všechno do sebe bezešvě zapadá jak u Clarkova monolitu. Kapela se posunula vpřed zejména výrazově, její projev získal na lehkosti, aniž by ale utrpěla bombastičnost a jedinečnost stylu a soundu. I Freddie ukázal světu nové fasety svého briliantového vokálu. O "Bohemian Rhapsody" by se daly psát romány. Podělím se s vámi o jeden z životních hudebních zážitků. Byl teskný podvečer, Silvestr 1975, když jsem v karlovarském kasinu Dvory na svém sovětském tranzistoráčku Sokol 4 poprvé "Bohémskou"naladil, a do novoročního rána neopustil. Dál a dál jsem ji lovil na všech vlnách a zelená bažina se proměnila v nezapomenutelnou Noc v opeře.


A Day At The Races (1976)
Queen - A Day At The Races
Den a Noc jsou jak náušnice do páru. Obě alba mám v krvi ze stovek poslechů. Obě byla komponována i nahrávána de facto souběžně, i samotní hudebníci je berou jako dvojčata než jako předchůdce a následníka. "A Day At The Races" je tak trochu neprávem označována za obyčejné pokračování "A Night At The Opera". Čtyřku a pětku vnímám jako black a white stranu dvojky, jako celek. Náladově i žánrově je to opět pestrý pelmel: hardrock, gospel, opera, piánko, valčíček, atd. Všechno zahrané a zazpívané jak z partesu. Rád bych zdůraznil Mayův kytarový orchestr, kdy jen s pomocí svých strun dokázal napodobit, co se mu zamanulo, od pikoly po tubu. Síla queenovské muziky dokázala svést na scestí i soudruha útvarového zástupce pro kulturu, vyznavače klasiky, co nás pravidelně peskoval, jaké to posloucháme pokleslé žánry. Jednou takhle šel kolem, zrovna když z kinobedny hrála full forte "Somebody To Love", a už zůstal. Vyposlechnul Dostihy až do posledního akordu "Teo Torriate", cigaretku nabídnul i zapálil. A Noc i Den si nechal spiklenecky nahrát.


News Of The World (1977)
Queen - News Of The World
"News Of The World", takříkajíc v duchu doby, zahájilo ústup Queen od vyšlechtěného spojení art-hard-rock. Stadiónová halekačka "We Will Rock You" mi napoprvé zněla jako zpožděný Gary Glitter a "We Are The Champions" jsem dával na roveň státním hymnám. Ukvákané syntíkové funky "Get Down Make Love" mě přivádělo k zuřivosti. Všichni řadáči kolem byli hin a já měl najednou pocit, že mých se milášků zmocnila lůza a popárna. Queen začali nasávat trendy jak houba kalnou vodu, a když už hráli bigbít, tak jen opakovali sebe sama, rezignovali na objevování. Vnější atributy queenovského zvuku sice zůstaly, ale utrhnul se řemen od motoru.

Čas zbrousil hrany, v současnosti si i News kdykoliv s gustem pustím.


Jazz (1978)
Queen - Jazz
"Jazz" pro mou generaci narozených v polovině padesátých let jen stvrdil odklon Queen od nás, kovaných rockerů, směrem k podkuřování masám. Já když slyšel poprvé "Mustafu", tak mě braly mdloby, šel jsem do kolen a měl pocit nuceného transportu do minaretu. Bicyklovou cvrnkačku zachraňovaly jenom holé dívčí zadky a stehna na vloženém plakátu. Sound Queen se začal vysloveně točit kolem Freddieho i ve zbývajících rockovějších kouscích, viz například "Let Me Entertain You". Navíc mi FM začal být tou dobou i "chlapsky" podezřelý, ty jeho kůžičky a kšiltovky nevěstily nic ikonicky dobrého. Já do té doby neměl o jeho sklonech šajn, považoval jsem ho jen za trochu zženštilého, takových ale v rocku bylo, od Jona Andersona z Yes, přes různé Sweet lokýnkáře, byronovské narcisy, až po měňavku Bowieho.

Vše je relativní. Třicet let starý Jazzík si právě teď v noci užívám i se všemi tehdejšími "hrůzami", co mi kroutily chlupy v uších.


Live Killers (1979)
Queen - Live Killers
Dvojalbum je skvělým dokumentem doby. Takhle nějak vypadalo živé rockové hraní v dobách před samply, sequencery, chronometry v uších a bez námezdních doprovodných muzikantů, zpěvaček, orchestrů. Queen na pódiu, to byl vizuálně Freddie a spol., muzikantsky ale Brian a jeho Red Special. Na nich spočíval takřka celý sound kapely a to, jak vyplnili zvukový prostor, je obdivuhodné. Většině skladeb ořezaná pódiová prezentace neuškodila, znějí jinak zajímavě. Nadlouho poslední rockové vzepětí Queen.




DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY