Letošní, v pořadí jedenácté, setkání s J.A.R. v Lucerně bylo ošperkováno dvěma akty navíc. Jednak křtili nově vydané dvojalbum "Frtka – Mydli-to!" (reedice prvních dvou nosičů) a pak obdrželi zlatou desku za prodej posledního alba "Homo Fonkianz". Důvody, proč zajít na páteční večer do Lucerny, byly o tyto skutečnosti jen posíleny, diváci se sešli v hojném zastoupení, a to od těch, kteří chodí na J.A.R. odjakživa, až po ty, kteří v době jejich zrodu sotva docházeli do školky. Už toto široké spektrum příznivců svědčí o jistých kvalitách souboru, za jedenáct let své existence se zkrátka stačil vyhrát dost na to, aby si v jeho hudbě našli své příznivci taneční muziky, funku, rapu i klasického jazzu.

A je to právě žánrová pestrost, patřičná muzikantská vyzrálost, ohromný nadhled nad vlastní hudbou (i hudbou jako takovou) a přirozená spontánnost, co dělá koncerty J.A.R. tím, čím jsou. Mohou si hrát s výběrem skladeb ze své žánrově poměrně bohaté základny (čítá přes padesát kusů) i s jejich vlastními verzemi; vedle sebe se pak objevují písně z prvních přihrublých a neotesaných rap-metalových ("Frtka" a "Mydli-to!") a z posledních dvou o kus jazzovějších, funkovějších a upravenějších desek ("Mein Kampfunk", "Homo Fonkianz") a nevypadá to (také dík jednotnému zvuku) nepřirozeně. Když se k tomu ještě přičte rozdílný výraz každého z muzikantů – drsný a jednodušší projev rapujícího Oty Klempíře a Michaela Viktoříka, ohromně citlivý a dynamický zpěv Dana Bárty, úchylné disko rejstříky a zvuky kláves Romana Holého, jazzový saxofon Františka Kopa a soulové akcenty dechové sekce Splash horn, stylově ohromně zběhlého a jistého bubeníka Pavla Zbořila a podobně laděného basisty Roberta Balcara - je na každý pád co poslouchat a na co se dívat (sóla, která si každý ze členů dopřál při derniéře skladby "Hnědojed", byla jedním z nejsilnějších zážitků večera).

Dohromady devatenáct skladeb, které v Lucerně zazněly, představovalo průřez celým repertoárem (z počátků např. "Kmotr Brown" a "Mydli-to!") s větším akcentem na poslední dvě desky (úvodní "Moj swiat", "Hnědojed", přídavky "Maksimig" a "Babička" z "Mein Kampfunku", hitovky jako "Semiramis", "Neviděli mou funku", "Už mizí pryč je ... Hanka" a samozřejmě "Bulháři" z "Homo Fonkianz"), jako bonbónky, které nepřipraveného diváka mohly zaskočit, vyzněly dvě převzaté a slušně přepracované verze "Whole Lotta Love" od Led Zeppelin nebo úplně závěrečná píseň, zmetalovaná brownovka "I Feel Good".

J.A.R. opět potvrdili, že jsou kapelou, která si v domácích sférách popmusic dokázala udržet svérázný styl a jistou dávku odstupu od světa, který by je mohl tlačit k moderním trendům té které sezóny. Jednotliví členové si tyto skryté chutě realizují na svých sólových projektech (viz. dnes již zaniklí Sexy Dancers Holého a Bárty, nebo současná priorita Romana Holého - Monkey Busines), nicméně v J.A.R. působí tolik odlišných osobností a střetává se tolik různorodých stylů, že budou vždy od hlavního proudu vybočovat a působit v něm jako nezřízení rebelové. A je tomu tak dobře, ne neprávem jim to už jedenáct let spolehlivě funkuje...

J.A.R., 17.11.2000, Lucerna, Praha